Spořilovský kalich
AKTUALITY SPOŘILOVSKÉHO SBORU ČCE
Spořilovský kalich
Číslo 4 ročník IV KVĚTEN 2001
Milí s
pořilovští kališníci,
Konečně se provalilo jaro a s ním světlo, teplo, zeleň přírody a zpěv ptáků. Nevím, nějak si z dřívějších let nepamatuji, že by ti opeřenci hulákali tak brzo ráno. A pak o něco později, když už to spáčům nevadí a stejně se musí vstávat, provokativně ztichnou...
Mají to velmi efektivně nalajnováno! Teprve teď začínám chápat ty, kteří se nepřístojně rozčilují a dokonce by kolem sebe stříleli, jakmile se ukáže byť jenom kousíček brka či zobáku.... Ale nejsme na Maltě, kde snad každý člověk v kaťatech má flintu a střílí jako divý snad i na komáry a mušky...Děsné zvyky!
Co to tady píšu? Ano sedlo si na mě jaro. Divíte se? Nestává se vám to?
Je to tak. Sedá si na mě dokonce romantika vyhlížení zážitků, které nejsou hned za prvním rohem. Ano, teoreticky souhlasím s vymezením turistiky podle Jana Amose. To jest: “Stačí jeden kopec, jedna řeka a jedno město. A co chceš víc? Vždyť už se to všechno jen opakuje.”
Jan Amos byl moudrý a zkušený - a přece to svádí trošku si vyrazit, trošku, trošičku až do syté sytosti....(Ďáblík mi šeptá: Neměl tolik courat, chudák, nebyl by tak moudrý. Jako kdyby mohl necourat.)
Ano, je to tak. Anebo není? Zdá se mi, že to vycestovávání je v mnohých z nás nějak zakódováno, až zakleto, a chtěli bychom vyrazit, vystrčit se ze skořápky, vypadnout z hnízda, vyklopit se ze zaběhaných poloh, vyletět co nejvýš, skočit co nejdál a někdy i spadnout co nejhlouběji...
Já nevím, proč by taková romantičnost měla být zrovna zas až tak od zlého? Ale asi je problém ohledat, jak dalece v tom myslíme jenom na sebe a na své zážitky a jak lehce opomíjíme ty, kteří by také rádi něco prožili, někam se podívali, někoho potkali a není jim to dáno.
Ne, nechci s tím moc zlobit. Ale napadá mě vlastní zkušenost, slabá a jistě nevyváženě potlačená a nestydatě nevyužívaná: Nepřipadá vám také, že je překvapivě potěšující moci udělat radost druhému, neřku-li druhým?
Můžeme? Snažíme se o to?
A nakonec přání: Užijte si tepla, sluníčka a pohody! Snad se při tom i někdy potkáme.
v úctě
Váš Tomáš
ZPRÁVY ZE STARŠOVSTVA
zprávy ze schůze konané 10.5. 2oo1
Staršovstvo se na své řádné schůzi zabývalo nejrůznějšími praktickými otázkami života našeho sboru. Zde vám předkládáme to nejdůležitější:
- před schůzí proběhla zkouška konfirmandů - konfirmační cvičení bylo tímto ukončeno.
- Konfirmační slavnost bude v neděli 3.6.2001
- sborový víkend v Čími 22. - 24.6. se blíží, ale ještě stále se můžete přihlásit. Doprava bude auty nebo hromadnou dopravou.
- staršovstvo souhlasí s propůjčením sborových prostor Evangelické akademii na slavnostní předávání vysvědčení
- bratr farář bude mít dovolenou od 17. - 30.5. 2001. Po dobu jeho nepřítomnosti ho zastupuje br. Miloš Rejchrt a br. Pavel Klinecký.
Jitka Fikejsová
NÁVŠTĚVA V RIJSWIJKU
Před dvěma týdny navštívila malá výprava z řad členů našeho sboru přátele v Rijswijku. Po strastiplné cestě po ucpaných německých dálnicích jsme byli vřele uvítáni a hlavně ubytováni.
Během sobotního dopoledne jsme navštívili keramickou dílnu, kde jsme byli zasvěceni do tajemství výroby modré delftské keramiky. Díky vytrvalému silnému dešti se nám odtamtud vůbec nechtělo, neboť podle plánu měl program pokračovat procházkou Delftem. Po obědě se však přesně podle předpovědi počasí umoudřilo a my se vydali po stopách Johana Vermeera - malíře pocházejícího odkud jinud než z Delftu. Večer jsme se sešli ve sboru, kde nás čekala vítečná večeře. Dále si nic nepamatuju, protože pak jsme předali sborový dar - 50 litrů červeného moravského vína.
V neděli jsme zažili pravé česko-holandské bohoslužby. Pro každého byla připravena česká liturgie, Jitka Fikejsová a Jan Groll měli čtení (česky) a Jitka Hrabáková se modlila Modlitbu Páně. Dvojjazyčnému zpěvu písní zabránil pouze těměř naprostý nedostatek českých zpěvníků (omylem jsme si sebou vzali jenom jeden). Celé bohoslužby se konali v duchu hlavního tématu naší návštěvy - církev ve městě. Na toto téma jsme po zkončení bohoslužeb ještě diskutovali. Během sborových ohlášení jsme oficiálně předali pozdravy z Prahy, pozvali přátele příští rok k nám a symbolicky odevzdali sborový dar. Během diskuse na zaznívaly často z úst holandských bratří obavy z možnosti uzavření jejich kostela kvůli úbytku věřících v regionu. My naopak nešetřili optimismem kvůli stavbě nového kostela na Jižním městě.
Večer jsme se i s několika holandskými přáteli vydali na oslavu Dne královny. Slaví se o den dříve, aby si pak o následujícím volném dni mohli všichni přispat. Oslava byla ve znamení národní oranžové barvy, hlasité hudby a pouťových atrakcí. Lidí zde bylo tolik, že se kolikrát nedalo přes velký dav, který byl od jedné strany ulice na druhou, nebo častěji přes celé náměstí, ani projít. Přesto všechno se nám podařilo se neztratit a vrátit se zpět ve stejném počtu, v jakém jsme sem přišli.
Pondělí byl volný den a program individuální. Sešli jsme se až večer v kostele na společném rozloučení. Zde byl prostor pro poslední rozhovory a také pro jednu společnou hru, kterou byste mohli znát z Čími. (Byla to hra na parlament.) Myslím, že není třeba podotýkat, že všichni dobře bavili.
A to je vše. Poslední bod programu bylo rozloučení nejen s hostiteli v úterý ráno při odjezdu zpět do Prahy.
michal fikejs
JAK JSME POŽEHNANÍ
Podívejme se teď na svět trochu jinýma očima - očima lidí, kteří se snaží přenášet víru do života a pro něž není křesťanství jen vyprázdněným pojmem.
Kdyby se celá populace planety země smrskla na vesnici o stu obyvatel, kde by však zůstal zachován poměr všech lidských odlišností - jak by potom tahle různorodá vesnička vypadala? Tak to přesně bylo předmětem pátrání Philipa M. Hartera, lékaře z Nemocnice u Stanfordské Univerzity.
Tady jsou výsledky jeho výzkumu:
Ve vesnici by žilo
- 55 Asiatů, 21 Evropanů, 14 obyvatel ze Západní polokoule, 8 Afričanů
- 52 žen, 48 mužů
- 70 "barevných", 30 bělochů
- 70 jiného vyznání, 30 křesťanů
- 89 heterosexuálů, 11 homosexuálů
- 6 lidí by vlastnilo veškerý světový majetek
- 6 by bylo z USA
- 80 by žilo v domě, který by neodpovídal standardu
- 70 by neumělo číst
- 50 by trpělo podvýživou
- 1 by byl na prahu smrti
- 1 by byla těhotná
- 1 by měl vysokoškolské vzdělání
- 1 by vlastnil počítač
Následující je pouze anonymní interpretace výše uvedených faktů:
Přemýšlejte o tom tímto způsobem. Žijete-li v pěkném bytě, máte dost jídla a umíte číst, jste členem velmi úzké skupiny.
Máte-li pěkný byt, jídlo, umíte číst a vlastníte počítač, jste členem elity.
Pokud se vzbudíte toto ráno a budete více zdraví než nemocní, jste šťastnější než celý milion lidí, který nepřežije tento týden.
Pokud jste nikdy nebyli v bitvě, nezažili osamělost uvěznění, utrpení mučení, nebo sevření hladu... jste na tom lépe než 500 milionů lidí tohoto světa.
Pokud můžete chodit na mše do kostela, aniž byste se museli obávat ponížení, zatčení, mučení nebo smrti, jste šťastnější než miliarda lidí, kteří nemají to štěstí. Pokud máte jídlo v lednici, oblečení na sobě, střechu nad hlavou a kde spát... jste bohatší než 75 % lidí na této planetě.
Máte-li peníze v bance, ve své peněžence a střádáte si do kasičky... jste mezi 8 % nejbohatších lidí světa. Pokud jsou vaši rodiče stále naživu a svoji... jste velmi vzácný případ.
Držíte-li hlavu zpříma s úsměvem na tváři a jste skutečně vděční... jste požehnaní, protože většina lidí má tuto možnost, ale nedělá to.
Držíte-li něčí ruku, objímáte-li někoho nebo se jen dotýkáte jeho ramene, jste požehnaní, protože umíte nabídnout léčivý dotek.
Pokud můžete číst tuto zprávu, jste požehnaní dvakrát, protože na vás někdo myslel a co víc, jste ještě šťastnější než více než dvě miliardy lidí, kteří nedokážou číst vůbec.
Mějte hezký den, spočítejte si svá požehnání a pošlete tuto zprávu dál, abyste připomněli všem ostatním, jaké mají štěstí, jak jsou požehnaní.
“tato zpráva” byla před několika týdny šířena elektronickou poštou a byla publikována i v několika církevních periodikách (red)
SKAUTI A MY
naděje uprostřed tmy
Kdokoliv se chce pravdivě zabývat nadějí, dříve nebo později narazí na situace, které jsou na první pohled beznadějné. Zůstanu-li u obrazu, který o naději krásně namaloval francouzský básník Charles Péguy - naděje je malá holčička, kterou musíme budit každého rána, jde o situace, kdy se zdá, že ta malá dívenka naděje se už neprobudí - že zemřela. To, na čem nám nejvíc záleželo, je najednou v troskách. Někdy to způsobí sama smrt, ale většinou je to "smrt na jiný způsob" - zrada toho, na koho jsme nejvíc spoléhali, zklamání sebou samým, zmaření mnohaletého úsilí.
Tak právě pro tyhle temné úseky života vám nabízím výroky dvou autorů, kteří za ně ručí svědectvím svého života. Marie Ebner-Eschenbachová, Židovka, která se musela vyrovnávat s hrůzou holokaustu, nám vzkazuje: "I v té nejzoufalejší situaci se najde malý háček, na němž se může naděje zachytit." A totéž nám ze své životní zkušenosti dosvědčuje Mahátma Gandhi, kterého snad ani nemusím představovat, když říká: "Když se vytratila veškerá naděje, když nikdo nepřichází na pomoc a krásy života vyprchaly, zjišťuji, že pomoc přece přichází, i když nevím jak a odkud."
Ti z vás, kteří viděli skvělý velkofilm o Gandhim, si možná teď vzpomenou na onu situaci, která měla být největší oslavou vítězství - totiž získání nezávislosti na Britech, a která se záhy mění v nejhorší chvíle jeho života: začne bratrovražedný boj hindů s muslimy - a jeho drahá Indie krvácí občanskou válkou, protože neunesla tíži svobody. "…pomoc přece přichází, i když nevím jak a odkud," shrnuje Gandhi svou zkušenost - a podobně Marie Ebner-Eschenbachová "I v té nejzoufalejší situaci se najde malý háček, na němž se může naděje zachytit."
Mám podobnou zkušenost, i když samozřejmě získanou za okolností méně drastických. Nicméně dost dramatických. Kupříkladu v roce 1980. Začalo to skoro půlroční předehrou, kdy každý týden několik z nás absolvovalo výslech v ústředně Státní bezpečnosti v Bartolomějské. Já jsem byl nejstarší - a měl jsem v odboru turistiky Sokol Praha Krč na starosti jak oddíly dětí, tak i skupinu mládeže. Samozřejmě - byla to kamufláž. Ty oddíly byly původně skautské a ta mládež bylo společenství katolíků.
Estébáci také nelenili, podařilo se jim mezi nás nasadit speciálně školenou agentku, takže jsme měli - jak jsem říkal - o program prvního pololetí postaráno. Pochopitelně, taková legrace to nebyla. Ale to, co mě nejvíc leželo na srdci, byli ti malí hošíci, kteří se jako každoročně těšili na tábor.
A právě v té souvislosti jsem zažil něco podobného, o čem je dneska řeč. Když jsem totiž projížděl týden před začátkem tábora na korbě plně naloženého náklaďáku táborových věcí vesnicí, kde nás už dobře znali z předchozích let, volala na mě vedoucí z obchodu: "Tak vám to letos nepovolili!" Místo stavby tábora jsem se pak celý týden na různých národních výborech, předsednictvech JZD a podobných institucích snažil tábor zachránit. Marně. Všude jen kamenné tváře, vyhýbavé pohledy, přehrávání odpovědnosti na druhé. K dovršení všeho mi v pátek - tedy den před začátkem tábora - oznámil můj tehdejší ředitel, že za žádnou cenu nesmím nastoupit během následujících tří neděl předem domluvenou dovolenou…
Ten tábor se přece jenom nakonec konal. Sice beze mne a v hodně stísněných podmínkách, ale jak se později ukázalo, byla tahle zkušenost naprosto rozhodující pro zachování toho, co bylo na naší tehdejší činnosti nejdůležitější. I když jsem v ten "černý pátek" viděl naší budoucnost hodně temně. Jenomže: "I v té nejzoufalejší situaci se najde malý háček, na němž se může naděje zachytit."
Edy (původně napsáno pro Český rozhlas)
A na závěr aktuální PROGRAM pravidelných shormáždění
|
evangnet.cz