Milí přátelé

„No, počkej, to přeci není po celé Nigerii,“ napomenete mě.

Co já na to? Třeba: „Máte pravdu, ještě ne.“ Ještě se najdou na světě místa, kde dálkové ropovody neprotínají panenskou přírodu a kde místo hub nevyrůstají na každém rohu benzinové pumpy.

No poslyš, Tomášenče, jak mně poslední dobou říká Miloš, - a dál už já: Nejsi ty nějaký rozčilený? No, ano, právě s Milošem jsme před rokem a půl pozorovali na oné rozhlodané ploše za oknem bezzemka, který se tam dole motal kolem svého zcela trampsky postaveného a poněkud podivného stanu s rozvěšenými svršky a nějakým prádlem kolkolem. Přes léto si tam žil “na svém”.

Že by jim on ten pozemek prodal? Tvrdím, že asi ne. A fakt jsem rozčilený. Já totiž vůbec nevím, jakou zemi odevzdáme potomkům svých potomků. Beton, asfalt, parkoviště a pumpy, svobodu pohybu jak na velikém autodromu? Ouplně na všechny strany se můžeš vydat a ouplně kamkoliv cestovat, kolem dokola. Ouplně všude poteče benzin - dokud nedojde?

„Tak, otoč si laskavě hlavu k obrazovce a věnuj se tématu, trumpeto,“ říkám si. „Jak to chceš jinak stihnout.“

Máme totiž s Honzou Fikejsem, hlavním strůjcem a “postrojovatelem” Kalicha takové pro mě nepříjemné hrátky: Kdybych nestačil dodat úvodník - a to “v šibeničním čase” - byl bych bez hlavy. A to bych pak neviděl tu spoušť, promiňte, ten stavební ruch za oknem, který ani o Adventu nekončí.

A souvislost? Je převelmi volná - a přeci zřetelná. Tak, jako tehdy před mnoha lety, tak i dnes je zvěst Božího pokoje, smíření a odpuštění, nabízena všem. A stejně tak jako při začátcích i dnes se jí chápou chudí, nezajištění, nesrovnaní - ti, kteří buď neslaví, anebo nechtějí jednoduše ve světě slavit úspěch z nesmírného pokroku techniky, technologie, podnikání a podnikavosti. Nedivme se, že jich je málo. Lidské úspěchy jsou strhující a svádějící. Kdežto kde je pokrok v mezilidských vztazích, v odstraňování zášti, sobectví a hrabivosti? Ne, nechci to stavět příkře proti sobě. Jsem přesvědčen, že jsou (také) podnikavci a lidé dobře situovaní, kteří touží po té vánoční, Ježíšovské nápravě. A v ní nejde o přesun hmot, ale o posun v našich srdcích a myslích. Jde o lásku a radost, o očekávání a dychtivost, o odpuštění a vděčnost.

Modlitba:

Amen

A co mládež?

Mládež se schází...

Naše mládež se například schází na svých středečních schůzkách u Bísků, schází se v neděli dopoledne na půdě domovského sboru a zpravidla tentýž den ještě jednou večer na bohoslužbách u Martina ve zdi (poté se nezřídka přesouvá do jiných, mimokostelových prostor). Ve velkém počtu se schází na celocírkevním sjezdu, v menším počtu se sejde na seniorátních dnech a jiných seniorátních akcích, občas se vzájemně navštíví se spřátelenou mládeží, někdy se pravidelná schůzka koná na výstavě či koncertu, jindy se dle potřeby mládež sejde zcela soukromě.

Leckdo by se mohl ptát, jaké má to scházení užitek, vždyť se někdo sejde a nic kloudného z toho nevzejde, tolik času by se dalo naplnit produktivněji, kupříkladu brigádnickými hodinami, že, a oni se stále jen scházejí... Je pravda, že schůzky mládeže namnoze nejsou pracovními schůzemi, na jejichž konci by každý odcházel řádně zaúkolován. Mám ovšem za to, že už jen společenství jako takové má svou hodnotu. V případě naší mládeže, jak jsem měl možnost ji poznat, myslím takové společenství, kde jde o víc než se shluknout do velké skupiny (gangu) nebo vytvořit elitní uzavřenou společnost. Mám na mysli společenství, kde se lze setkat s rozhovorem, jehož podstatnou část tvoří naslouchání druhému, snaha pochopit a porozumět a na druhou stranu pokus o sdělení se, byť někdy neumělý, jaký mám názor, co si myslím a cítím a vůbec o co se chci podělit. Mám obavu, že v poslední době (nebo to začalo dávno dřív?) se tyto důležité prvky rozhovoru často vytrácejí, protože zdánlivě neprodukují žádnou hodnotu. Koneckonců je dnes moderní být ve všem soběstačný a nezávislý, leč ona soběstačnost a nezávislost mívá nejednou v praxi podobu osamělosti a izolovanosti. A proto je tak dobře, že se mládež schází...

Dopisuji s uspokojením tyto řádky, navíc mě napadá, že v případě spořilovských z toho scházení někdy přeci jen i něco "pracovního" kápne, třeba vánoční hra, velikonoční bohoslužby či občasná brigáda, dívám se na hodinky, je čas jít na mládež. Ale právě teď se mi najednou zrovna nikam nechce, zase se někam táhnout a pak zase zpět, však se nic nestane, když jednou nepřijdu. A mám to, opět mě pro jednou přemohla lenora, ta odvěká nezvaná souputnice každého (nejen) mládežníka. To mi připomíná, že jsem chtěl ještě podotknout, že scházet se není tak ;snadné a samozřejmé a o to víc bychom si měli každého společenství vážit.

karel matějka

pozvání