Spořilovský kalich AKTUALITY SPOŘILOVSKÉHO SBORU ČCE

Spořilovský kalich

Číslo 1        ročník V         LEDEN 2002


úvodník · ze staršovstva · Odplata není odpovědí · Sdílení temnoty · Jak to mohl dopustit? · Naic Pirard

úvodník

Milovaní

    náš stejně tak milý a také zatím spolehlivě pilný  ´vypracovávatel´ Kalichu mě popohání k neúměrné výrobní rychlosti těchto řádků. Mohu si za to sám, ač se mi mnohé nakupilo tak nějak vlastní vahou a  nepřibrzďujícím plynutím času. Tak jsem se pro tentokrát uchýlil ke dvojímu převedení a citaci " cizího peří". To prvé souvisí s našimi pokusy " dát prostor" rozbolavělým, kteří všelijak touží po uzdravení, napravení a naší spoluúčasti. To se týká oněch bohoslužeb poslední neděli v měsíci. K tomu si, dle vlastní úvahy ovšem, přečtěte úryvek z knížky Sheila Cassidy "Sharing the Darkness".

    A to druhé je předzvěstí návštěvy našeho milého a blízkého přítele Johna Millera a jeho paní Mary z glasgovského Skotska. John je letošním moderátorem, tedy vrcholným představitelem Skotské reformované církve. Přijedou do Čech v únoru. Část návštěvy hodlají strávit s námi ve spořilovském sboru, tedy pátek až pondělí 15. - 18.2. 2002.  Těšíme se na bohoslužby se svatou Večeří Páně (je první postní neděle),  společný oběd (tj, polévku atd.) a rozhovor. Večer bude kázat u Martina ve zdi. John napsal do skotského církevního časopisu po děsných událostech 11. září  minulého roku v New Yorku poznámku "Retaliation is no answer." Přeloženo a počeštěno je to na příslušném místě, které článku přidělí náš Honza Fikejs, on je oním vypracovávatelem.

         Myslím na Vás,                               

Váš Tomáš


Zprávy ze staršovstva

aktuality ze schůze staršovstva 10.1. 2002

Staršovstvo se na své řádné schůzi zabývalo nejrůznějšími praktickými otázkami života našeho sboru. Zde vám předkládáme to nejdůležitější:

  • ve dnech 13. - 28. února proběhne návštěva moderátora Skotské reformované církve Johna Millera.
      program návštěvy:                                
    • 13.2. jendání se Synodní radou 
    •       
    • 14.2. schůzka s velvyslanci a ministrem zahraničí v Mostě
    •                
    • 15.2. návštěva v azylovém domě na Jižním Městě   
    •       
    • 16.2. výlet do Telecího  
    •                              
    • 17.2. dopolední bohoslužby na Spořilově s kázáním Johna Millera s vysluhováním Večeře Páně, sborový oběd, večerní bohoslužby u Marina ve zdi.
    •        

  • sborový víkend v Čími se neuskuteční v původně plánovaném termínu, ale o týden dříve tj. 14. - 16. června 
  •   
ze seniorátu
  • 20. ledna odpoledne instaluje sestra konseniorka Lydie Mamulová za farářku u Klimenta sestru farářku Evu Halamovou, br. Tomáš Růžička bude instalován jako seniorátní kurátor

přemysl chleboun


Retaliation is no answer

Odplata není odpovědí

Asi před šesti týdny jsem potkal ´legendu´. Vlastně jsem s ní, či s ním, sdílel podium. Jeho jméno je Tadatoshi Akiba. Je to primátor Hirošimy. Mnoho mladých Skotů nepoznává jméno města, kterého je primátorem, ale před 56.ti lety se tam změnil svět. V bezmračném letním ránu 6. srpna 1945 v 8,15 explodovala nad městem Hirošimou první atomová bomba. Devastace, která následovala a která bylo zopakována o tři dny později, když byla shozena druhá bomba na Nagasaki, udělala jizvu na svědomí světa.

Vzpomínám, jak jsem v Castlemilk East, glasgovském sboru, ve kterém jsem farářem, mluvil o Hirošimě s kurátorem sboru, zesnulým Billem Allisonem. V průběhu války sloužil v královském námořnictvu na dalekém Východě. Navštívil město dva týdny po bombardování.

"Bylo to jako veliká poušť," řekl. " Stálo tam několik roztroušených budov. Byl tam také veliký ocelový pilíř. Vypadal jako ohořelá sirka. Cítil jsem, že kdybyste se ho jen dotknul, spadne. Lidé tam stále ještě žili. Byli pod zemí, v jamách, krytých plachtami. Byly to ženy a děti. Bylo vám jich líto, jak žijí v nelidských podmínkách, bylo nám líto jejich chudoby. Nemohl jste tam vidět ulice. Vlastně tam nebyly. Bylo to přesně jako poušť. Nemohl jste říct: "Pojď do té a oné ulice", žádné tam nebyly . Jenom stánky mezi ruinami, něco jako "Barras" (chudinská obchodní část Glasgow. pozn. překl.), tedy provizorní prodejní stánky.

Bill Allison, často na atomovou bombu vzpomínal: " Neudeří tě v určený čas,. To je něco docela jiného taková bomba. Věděli jsme, že je po válce a doufali, že se brzy dostaneme domů. A tak si v mysli říkáš: ´To je strašná změť. To byla děsná bomba, když způsobila takovou škodu. Nemohl´s to tehdy ani pořádně zvážit. A to bylo jako nic v porovnání s dneškem. Je to hrozné. Potom byste nemusel mít starost o kostelní střechu. Tak je to!."

Primátor Akiba byl v Glasgově na konferenci představitelů organizací, které usilují o osvobození a odstranění jaderných zbraní..

V našich myslích se tehdy honilo pokračující bombardování v Afghánistánu, střetnutí mezi Indií a Pakistánem v Kašmíru - obě země s nukleárními zbraněmi - a výrok britského ministerského předsedy, že je až 130 teroristických skupin, které mají přístup k nukleárním zbraním. Primátor Akiba mluvil jménem těch, kteří přežili ´bombu´, říká se jim ´hibakuša´. Mluvil o jejich statečném a obtížném rozhodování. To první bylo zůstat naživu po tom, co se to stalo. Zranění, která, bomba způsobila, zranění těl i mysl í, byla tak strašná, že po 6. srpnu 1945 živí záviděli mrtvým. Velké množství těch, kteří přežili, zvolili ukončení vlastního života. Skupina ´hibakuša´ se statečně rozhodla pokračovat v životě.

Potom přišlo druhé rozhodnutí, učiněné s ohromnými potížemi. ´Hibakuša´ chtěli povědět světu, že nikdo jiný by už neměl projít tím, čím museli projít oni. "Nikdo, ani naši nepřátelé to nesmějí zakusit. Nesmí dojít k odplatě".. Potom pan Akiba pokračova l: "Takové hlasy zamezily další užití nukleárních zbraní. A lidé jako jste vy, zpřízněné duše, v tom pokračují.

V letech bezprostředně po válce se vyvinuly mezi Hirošimou a New Yorkem pozoruhodné vztahy. V průběhu války byly japonské děti, podobně jako britské, evakuovány z měst na venkov. Atomová bomba udělala z řady dětí sirotky. Vydavatel novin New York Satur day Review Norman Cousins, založil rodičovský program adopce, ve kterém obyvatelé New Yorku nabídli povzbuzení a rodičovské zaštítění hirošimským sirotkům. Norman Cousins také podnítil hirošimský program pomoci mladým děvčatům. Účinky radiace z bomby totiž působily vznik vředových boláků. Mladá děvčata, zohyzděná děsivým způsobem, pro sebe neviděla žádnou budoucnost. V této situaci nemocnice Mount Sinai v New Yorku přijala 25 z těchto děvčat, kde o ně pečovali nejlepšími plastičtí chirurgové na světě. Děvča ta se poučila, co to znamená solidarita. Mohla se stát produktivními a platnými členy společnosti.

Na Hirošimském pomníku jsou na památku těch, kteří zemřeli, vyryta tato slova: "Prosíme, odpočívejte v pokoji. My už nebudeme zlo opakovat." To je to, co Hirošima doufá, že se New York muže poučit od hibakušů. Primátor Akiba očekává, že uslyší hlas New Y orčanů šířit stejnou pravdu, i když rozsah strašných činů z 11. září je zřetelněji zachycen. To je jejich poselství světu. S katastrofou přicházejí chvíle uvažovat statečně, vážit nově a přitom žít. Blahoslavení jsou činitelé pokoje, oni budou nazváni dětmi Božími.

(článek skotského moderátora johna millera v časopise life& work, december 2001)


Sharing the Darkness

Sdílení temnoty(Spiritualita Péče)
(The Spirituality of Caring by Sheila Cassidy)

Jací lidé jsou zváni k doprovázení umírajících?

Z psychologického hlediska mají mít tři základní vlastnosti:

Ta první je silná zemitá praktičnost, kterou neodradí ani nápor rozkladu lidských těl a myslí. Druhá - a já věřím, že je stejně důležitá - je nadměrný smysl pro humor, protože život a smrt jsou strašnou tragikomedií a, jak se říká, "jestliže se nesměješ musel bys plakat".

Třetí kvalitou je zcela zvláštní způsob citlivosti: Je to zranitelnost vzhledem k bolesti druhých, což je často, ale ne vždycky, výsledek osobní zkušenosti s utrpením.

Z náboženského hlediska je pak snad nejdůležitějším obdarováním jakýsi paschální nadhled: Je to zkušenost podržet stejně v pozornosti jak neúprosnou realitu utrpení, tak mysl zneklidňující pravdu zmrtvýchvstání, života po smrti. Člověk musí vyvinout schopn ost stát nohama pevně na té zemi, která je zabydlena ranami a mísami na zvratky, ale jeho pohled má být upřený za onu přítomnou změť na budoucnost, která dává naději nade všechno pomyšlení . Více nežli cokoliv jiného, musí člověk ve svém nitru vědět, že smrt je počátek a ne konec.

Z tohoto konceptu smrti jako rození pochází pojem pečovatele jakožto porodní báby. Jestliže smrt je ve skutečnosti zrození v nový život, pak je pečovatel tím, kdo pomáhá člověku při porodních bolestech: Utěšuje, povzbuzuje a napomáhá při zrození nového živ ota, který povstává ze starého. Sledovat lidi, jako rostou v duchovní podobu, je jedním z nejvzrušivějších aspektů práce s umírajícím - tak, jako je to jistě při ostatních službách. Růst je však jistě vždycky dílo ducha - člověk nemůže zajistit, aby se to stalo. Pokuste se prostě vytvořit prostředí ve kterém se to stane, když je to tak míněno. A ono se to stane: Lidé, kteří se zdají být zcela normálními, krok za krokem přetvářejí svá lidská pouta strachu a sebe-pečování, až se nakonec druzí stanou jejich jediným zájmem. Oni sami budou nějak průhlednými, žhnoucími a zářícími jako svíce v temnotách´.....

sheilla cassidy


Jak něco takového mohl dopustit?

Ex 20, 1-17

Dcera evangelizátora Billyho Grahama se zúčastnila rozhovoru v programu “Early Show” a moderátorka Jane Claysonová se jej zeptala: “Jak mohl Bůh něco takového dopustit”? Anna Grahamová jí dala velmi hlubokou a moudrou odpověď. Řekla:

“Věřím, že Bůh je hluboce zarmoucený tím, co se stalo, tak jako i my, ale roky jsme Bohu říkali, aby odešel z našich škol, z naší vlády a našeho života. A jestli je gentleman, věřím, že potichu odešel. Jak můžeme očekávat, že nám Bůh požehná a že nás ochrá ní, když ho žádáme, aby nás nechal na pokoji?”

Podívejme se tedy na to. Myslím si, že to začalo, když se Madeline Murrayová - O’Harová (byla zavražděna, její tělo se našlo nedávno) stěžovala, že nechce ve školách žádné modlitby, a my jsme řekli OK.

Potom někdo řekl, že by bylo lepší, kdyby se Bible ve školách nečetla... Bible, která říká nezabiješ, nepokradneš, a miluj svého bližního jako sebe samého. A my jsme řekli OK.

Potom Dr. Benjamin Spock začal tvrdit, že by jsme neměli svoje děti trestat, když se špatně chovají, protože bysme tak mohli zranit jejich mladé osobnosti a narušit jejich sebeúctu (syn Dr. Spocka spáchal sebevraždu), a my jsme souhlasili: “Odborník určitě ví, co říká.” Tak jsme znovu řekli OK.

Potom někdo řekl učitelům a ředitelům, aby nevychovávali naše děti, když se chovají špatně. A ředitelé řekli, aby žádný člen učitelského sboru netrestal studenty, když se nepřístojně chovají, protože nechtějí ztratit dobré jméno a určitě nechtějí, aby je z ažalovali. (Mezi výchovou a mlácením, fackováním, ponižováním a kopáním je velký rozdíl.) A my jsme řekli OK.

Potom někdo řekl, dovolme našim dcerám, aby šli na potrat, pokud chtějí, a nemusí o tom dokonce říci ani svým rodičům. A my jsme řekli OK.

Potom nějaký moudrý člen školské rady řekl, že chlapci zůstanou chlapci a i tak budou dělat, to co chtějí, takže dejme našim synům tolik kondomů, kolik si jen zažádají, aby si užili tolik zábavy, kolik jen chtějí. Nemusíme přitom povídat jejich rodičům, že je dostali ve škole. A my jsme řekli OK.

Potom někto z vyšších úředníků řekl, že nezáleží na tom, co děláme v soukromí, jak poctivě pracujeme. Zase jsme souhlasili a řekli, že nám nezáleží na tom, co člověk dělá v soukromí, včetně prezidenta, jestli máme práci a naše ekonomika je v pořádku.

Potom někdo řekl: “Vydávejme časopisy s obrázky nahých žen a nazvěme to “dobrým, realistickým oceněním krásy ženského těla.” A my jsme řekli OK.

Potom někto posunul toto ocenění ještě o krok dále a publikoval obrázky nahých dětí. Další krok udělal, když je zpřístupnil na internetu. A my jsme řekli OK, odvolali se přece na svobodu projevu.

Potom přišel zábavní průmysl s tím, aby jsme udělali televizní programy a natočili filmy, které propagují rouhání, násilí a nezákonný sex. Řekli: “Nahrávejme hudbu, která povzbuzuje lidi k znásilňování, drogám, vraždám, sebevraždám a k přebírání satanských vzorů.” A my jsme řekli: “Vždyť je to jen zábava, nemá to žádné negativní vlivy, a tak to nikdo nebere vážně, tak pojďme na to.”

Teď se ptáme sami sebe, proč naše děti nemají svědomí, proč nerozeznávají dobré od zlého, a proč pro ně není problém zabít cizince, své spolužáky a sami sebe.

Kdyby jsme o tom déle přemýšleli a podívali se hlouběji, možná bysme našli odpověď. Myslím, že to má hodně do činení s tím, že “ČLOVĚK SKLÍZÍ, CO ZASADIL”.

“Drahý Bože, proč jsi nezachránil to malé děvčátko, které zabili v třídě?” S pozdravem, znepokojený student.

ODPOVĚĎ: “Drahý, znepokojený studente, mám zakázáno chodit do škol.” S pozdravem, Bůh.

Je směšné, jak lehko lidé zavrhnou Boha, a potom sa diví, proč se svět řítí do pekla. Je směšné, jak věříme všemu, co se píše v novinách, a zpochybňujeme všechno, co říká Bible. Je směšné, jak chce jít každý do nebe s tím, že nemusí věřit, myslet si, mluvi t nebo dělat to, co přikazuje Bible.

Je směšné, že někdo řekne “Věřím v Boha,” ale stále následuje Satana, který, mimochodem, též “věří” v Boha. Je směšné, jak rychle jsme připravení soudit, ale sami nechceme být souzení. Je směšné, jak můžeš poslat tisíce “vtipů” e-mailem, které se budou roz šiřovat rychle jako oheň, když však pošleš zprávy, které mluví o Bohu, lidé si dvakrát rozmyslí, jestli je pošlou dál. Je směšné, jak se neslušné, nemravné, vulgární a obscénní zprávy svobodně šíří kyber-prostorem, ale veřejné diskuse o Bohu jsou ve školác h a na pracovištích potlačované. Je směšné, jako může být někdo v nedelu zapálený pro Krista, ale ostatné dni v týdnu je neviditelným křesťanem.

Směješ se?

Je směšné, že když budeš posílat túto zprávu dál, do “okénka” KOMU nezadáš mnoho jmen z tvého adresáře, nebo si nejsi jistý, čemu vlastně ti lidé věří, anebo co si o tobě pomyslí, když jim dojde od teba takovýto mail. Je směšné, jak se více obávam toho, co si o mně pomyslí lidé, než toho, co si o mně myslí Bůh.

Přemýšlíš?

Pošli tuto zprávu dál, jak si myslíš, že za to stojí. Pokud ne, jednoduše ji vymaž... nikdo se nedozví, že si to udělal. Pokud však vymažeš tento myšlenkový proces, potom se lhostejně neopři o opěradlo a nestěžuj si, jaký je tento svět zlý!

přišlo e-mailem


Skauti a my

Naic Pirard

Svoji skautskou stezku zakončila generální sekretářka ISGF (Mezinárodního svazu dospělých skautek a skautů, jehož členy je většina vedoucích našeho skautského střediska) v Bruselu ses. Naic Pirard, která se narodila 21. října 1941 a zemřela 10. prosince 20 01.

Všichni věděli, že zápasí s rakovinou, mysleli na ni a modlili se, aby měla sílu vše vydržet. Ze to byla účinná pomoc dosvědčují vlastní slova této sestry: "Díky všem za ujištění ze všech kontinentů o nespočetných modlitbách z řad hinduistických, muslimskýc h, pravoslavných, angli-kánských, protestantských i katolických, které mi tolik pomohly."

Ses. Naic patřila k těm lidem, kteří smrt neoddělují od života - proč by jinak sama připravovala slova, která při rozloučení s ní v křesťanském chrámu zazněla? Kromě toho, co jsem už citoval, vybrala také meditaci jejího oblíbeného autora G. Ringleta ze sb írky "Lehký stín smrti na tváři". Ocitujme si je a chvíli nad nimi také my přemýšlejme:

Mějme se navzájem rádi.
Velké vzdálenosti nebrání být si blízko.
Osobní nepřítomnost nepřekáží spoluúčasti.
Ocitnout se stranou nezruší sjednocení.
Osamění nevylučuje solidaritu.
Stíny nezakrývají světlo.
Máme-li se navzájem rádi,
pak Ti chci přinášet potěšení se starostlivou něhou.
A tuto radost, to mi věř,
Ti nikdo nedokáže vzít.

Věrné skautce Naic Pirard bylo dopřáno zapsat se do mnohých srdcí a ještě dokonce předat svůj úřad jako odkaz své nástupkyni. Myslím, že i ti, kteří opouštějí naše řady, patří ke stejnému rodu, byli stejné krve a přidali by se ke slovům Naic, totiž že ji v životě nesla zásada "Vždy připravena dostát svým povinnostem jak nejlépe dovedu."

Taková "skautská kultura" života i smrti je opravdu inspirující…

v. jech - kamzík


A na závěr aktuální PROGRAM pravidelných shromáždění

© jizni-mesto.evangnet.cz (2000 - 2021)