vyhlížím z okna od počítače a ohledávám monstra prosklených budov, které budou stát mezi naším panelákem a dálnicí Praha-Brno. Ne, nechci začínat se stavebně-transportně-ekologickými úvahami. Jen konstatuji, co rozpoznávám mezi kapkami deště. Spíše bych chtěl zahlédnout, třeba skrze přivřené oči, vaše tváře, vaše odmítání či přitakání na to, co vám předkládám.

Já vím, vysnít si mohu cokoliv. A stejně pak na téma jaksi zůstanu sám? Ne, není tomu tak. Dostal jsem typicky přívětivý pokyn od Pavla Hejdy, kurátora sboru:

"Myslíš, že bys mohl napsat něco o naší chystané stavbě?”

A tak jsem naštěstí nasměrován. Ne, není to rázem jednodušší. Jen je jednodušší začít, už i pro to vědomí, že už prostě nemůžeme výstavbu našeho sborového domu obejít. Dostali jsme totiž konečně závěrečné stavební povolení. A již probíhá věcná příprava výběrového řízení, to jest, kdo vlastně bude stavět, kdo to bude řídit a kdy chceme začít, či spíše, že tedy začínáme.

Naznačím jednoduché a zřetelné: Nic z toho už nemůžeme odkládat. A také je zapotřebí, abychom se sešli ke sborovému shromáždění a nanovo si potvrdili společné rozhodnutí, že si opravdu přejeme, aby na konci Donovalské ulice č. 1862, kousek od Chodovské tvrze, v nejtěsnější blízkosti občanské poradny Společnou Cestou a azylového centra vyrostl náš nový sborový dům. Řečeno trochu po našem, tedy abychom na Chodově a Jižním Městě měli kostel a faru se shromažďovacími místnostmi pro všelijaké skupiny a činnosti. A aby, pokud to svedeme a dobře nabídneme, naše zařízení také sloužilo i svému okolí, zájemcům o nás i zájemcům o vhodné prostory a vhodné činnosti.

Ano, řekli jsme si to již po několikrát. Také jsme shledali, jak se příprava vleče. Ať je to, jak je to, vstoupil do toho také pokyn městských orgánů, že je zároveň třeba upravit i budovy poradny a azylu. Ano, je to zřejmě jeden urbanistický komplex, který vlastně také stvrzuje vzájemnou spolupráci a pospolitost. Však již také probíhá několik let. Jen poznamenám, že našim blízkým přátelům v poradně a azylu poskytlo prostředky město. Nám pak také symbolicky přispělo.

Naše příprava byla dlouhá. A teď jsme ovšem ve stadiu, které svým charakterem může být překvapivě rychlé. Jsme na to připraveni? Odpovím za sebe a hned povím, že v mnohém směru pokulháváme. Nemám zkušenost, nemáme ani zdaleka prostředky, nemáme ukončený proces ohledávání případných dárců a ani nevíme, kam až může zajít vaše pomoc, ne nezbytně jen finanční.

Ano, živím se obavami. Ale také mám jistou důvěru ve vás, i v seniorát a církev i v pomoc zahraničních přátel.

Tolik v rychlém běhu na počátku nového období. Mnohá potřebná témata jsem spolykal a snad podám příště. Ještě otázku: Zdalipak jste si někdo připomněli během prázdninového období mé malé ohlédnutí v předešlém květnovém čísle, tedy co a jak při bohoslužbách a jak vnímáte prosby za uzdravování s kladením rukou. Rád bych s touto formou pokračoval. Máte-li co komentovat, prosím, najděte si mě.

S očekáváním,

Z mrákotného spánku smrtelníka
vzbuď mne
z pochyb a pokoření
vzbuď mne
v hodinách kdy život
se smrtí se přou
vzbuď mne
když třesu se únavou
a beznadějí
vzbuď mne

Buď hlídkou předjitřní
strážcem mého bdění
roztrhej vlákna marnění
jehož pavučina ovíjí mé srdce

Potěš mé utrápené snění
když na tebe čekám před úsvitem
přijď se svou nadějí
a v míru spočinutí
vzbuď mne!

Na následujících řádkách vám předkládáme to nejdůležitější, čím se staršovstvo zabývalo na svých posledních schůzích.

Daleko od staré vlasti žijí v rumunském Banátu již od roku 1820 lidé, kteří se dodnes hrdě považují za Čechy. Jejich vesnice nemají asfaltované silnice ani vodovod, většina domácností postrádá koupelnu a pouze ve škole, postavené českou vládou, jsou splachovací záchody. Svými dokonale vymalovanými domky a pořádkem ve vsi se však banátští Češi jasně odlišují od svých rumunských spoluobčanů. A skromnost jejich životních podmínek už vůbec neznamená, že by snad byli jednoduššího duchu. Naopak nás neustále překvapovali svou velkou životní moudrostí.

Loni o Velikonocích jsme bydleli deset dní u Urbánků ve Svaté Heleně. Urbánkovi, stejně jako ostatní helenští, se ukázali být velice přátelští a sdílní lidé. Během jednoho z četných rozhovorů jsme se například dozvěděli, v jakých podmínkách pan Urbánek pracoval v uhelných a měděných dolech. Hned jsme pochopili, že odchod do důchodu horníků ve 45 letech vůbec není předčasný . Michal se byl s jedním horníkem podívat v podzemí a vážně se tam bál o život. Vzduch, který je v šachtách díky důlním vlakům na naftu k nedýchání, patří v dole ještě k tomu lepšímu.

Jindy nám říkala zase paní Urbánková, jak každou sobotu v pět ráno chodí na trh do nejbližšího rumunského města, aby tam prodávala podomácku vyráběný sýr a smetanu. Je to její jediný kontakt s "Valachy”, jak Rumuny stále ještě nazývají – vždyť při příchodu Čechů do Banátu Rumunsko ještě neexistovalo. Také nám vyprávěla o hostinském a prodavači místního krámku v jedné osobě, kterého všichni přezdívají Pepsi. Strávil jedenáct let v New Yorku, kde pracoval jako taxikář. Před několika lety se vrátil na Helenu, protože prý byl "světosytej”. New York a Svatá Helena – větší kontrast snad ani není možný, ale jeho stesk jsme si docela dokázali představit. Nám se zpátky do Prahy už taky moc nechtělo.

Hodně jsme s naší "panímámou” mluvili i o církvi a víře. Svatá Helena je jedinou z pěti českých vesnic, kde kromě katolické farnosti je i baptistický sbor. A my se ocitli právě v baptistické rodině. Pobavila nás rivalita mezi baptisty a katolíky. Katolíci jsou podle paní Urbánkové spuštění – furt chodí na zábavy, po mši se opijou a vysedávají před hospodou. Když nás na ulici zastavil pán, aby si s námi jen tak popovídal a zjistil, že jsme u baptistů, svěřil se nám, že ti teda ze života moc nemají. Celý jejich společenský život se prostě odehrává v kostele. Ani na zábavy prý nechodí. To jsme si pak ověřili u místního dirigenta mandolínového souboru, ve kterém snad hraje celá mládež a poslouchat je při bohoslužbách je úžasný zážitek. Zkouší dvakrát týdně, chodí do pěveckého sboru, na mládež a na biblické hodiny. Mládež s výjimkou jednoho dne opravdu tráví každý večer v kostele.

Při návštěvě bohoslužeb nás velice oslovila upřímnost věřících, která byla například znát v entuziastickém zpěvu. Zde platí pravidlo, že se zpívá k Boží slávě, a to nehledě na to, jestli umím zpívat či ne. Ještě nikdy jsem neměla takovou husí kůži z tak falešného zpěvu.

Nejen v kostele, ale i u Urbánků doma, bylo znát, jak je celý jejich život spjatý s vírou. V rumunských zprávách se paní Urbánková dozvěděla o nemoci šílených krav v Holandsku, a tak jsem jí pověděla, že někteří holandští sedláci byli z povinného zabití svých stád tak zdrcení, že spáchali sebevraždu. Paní Urbánková se tomu velmi podivila a řekla: "Vždyť Bůh taky těžce zkoušel Joba, ale ten vydržel a nezabil se!” Nebo nám řekla, že u nich byla několikrát na večeři vedoucí zájezdu, vegetariánka: "Kristýna, ta si maso do huby nebere (zdejší jazyk je někdy poněkud drsnější), vůbec nevím, co jí mám vařit. Copak je v Bibli psáno, že se nemá jíst maso?” To, že nám Kristýna v autobuse oznámila, že "těm náboženským věcem” vůbec nerozumí, a že se jí tedy na to nemáme ptát, jsme jí raději neřekli.

Za celé období let 1820 - 1989 nebylo možné podívat se do staré vlasti. Po revoluci si to mnoho helenských bohatě vynahradilo. Hodně lidí už do Čech odešlo navždy. I Urbánkovi se chystají – dcera a mladší syn se odstěhovali už dřív. Nejstarší syn je však mentálně postižený, a není snadné pro něj získat povolení k pobytu. Právě kvůli němu však chtějí odejít. Lojza neumí rumunsky, a až jednou jeho rodiče zemřou, bude v rumunském ústavu úplně ztracen. Urbánkovi počítají s tím, že v Čechách budou vnímáni jako druhořadí občané, ale zároveň se hodně těší na luxus ústředního topení a splachovacího záchoda. Sehnat bydlení, nejraději v Žatci nebo Chebu, kde je rumunských Čechů více, však nebude snadné.

Ne všichni se chystají na odchod. Rodina dirigenta chce zůstat. Život na Heleně sice není lehký, o to víc ale pro ně znamená sbor a společenství vesničanů. Kde by v Čechách našli takovou soudržnost jako tady? My jim ji tiše závidíme a doufáme, že až Urbánkovi budou v Čechách, jejich sousedé na ně nebudou nahlížet jako na nějaké zaostalé Rumuny.<

Novi Sad, průmyslové a administrativní srdce severní Jugoslávie, je v podstatě přátelské, přehledné městečko. Poslední dobou se trochu rozrůstalo výstavbou moderních sídlišť. Staré centrum však vypadá stále stejně: náměstí, pořádně velký kostel a několik ulic s obchody. Není o moc větší než Olomouc nebo Liberec.

Dunaj se svými třemi mosty určuje charakter města, a rávě nim se váže nedávná historie města. Během kosovské války je NATO všechny, jeden po druhém, rozstřílelo. Každý si snad pamatuje pohled na zničený Most Svobody, jehož panely se dodnes potápí uprostřed řeky. S nimi ostře kontrastují dva mosty, které mezitím byly postaveny o kousek dál.

Teprve když jsem do Nového Sadu přijel a hovořil s lidmi z místních církví, jsem pochopil, jak zmíněné akce NATO byly nesmyslné. Novi Sad, nejen že je od Kosova vzdálen asi čtyři sta kilometrů, navíc město vždy režimu Slobodana Miloševiče oponovalo. To přímo souviselo s multikulturním charakterem města a provincie. Ve Vojvodině žije vedle sebe více než dvacet různých etnických skupin. Každý člověk je tam vlastně menšinou a Miloševičův agresivní srbský nacionalismus tedy tvořil ohromné ohrožení. Etnické čistky by nikdo nepřežil. Menšiny se navzájem potřebují. Jsem asi špatný stratég, ale zdá se mi, že země NATO by bývaly udělaly lépe, kdyby tuto rovnováhu podpořily, místo aby zničily ty mosty.

V Novém Sadu si nikdy nemůžete být jisti něčí náboženskou či etnickou identitou. S kolegou se setkáváme s Ankicou, pracovnicí (evangelické) Ekumenické Humanitární Organizace. Angličtinu ovládá velmi dobře a kromě srbsky mluví ještě maďarsky a německy. Pochází ze srbskomaďarské rodiny a vyrůstala v ortodoxní a katolické církvi. Vypráví, že tuto mnohobarevnou identitu až do začátku devadesátých let považovala za něco úplně normálního. Nikdy ji nenapadlo preferovat to či ono. Všichni v jejím rodném městě slavili církevní svátky jak v katolické, tak v ortodoxní tradici, někdy dokonce kombinovaně. S někým se dorozuměla maďarsky, s někým zase srbsky, podle toho, čemu ten druhý rozuměl lépe. Prostě se přizpůsobila.

Před deseti lety se se svými různými identitami dostala do problémů. Lépe řečeno, jejímu okolí se to přestalo líbit. "Musíš teď jasně zvolit srbskou národnost", prohlásili její spolužáci. "Tu musíme bránit proti vnějšímu i vnitřnímu ohrožení. Je nejvyšší čas, abychom s těmi multikulturními blbostmi skončili." Rozdíly se staly podezřelými a nežádoucími.

Ankica nebyla schopna zvolit jedno nebo druhé. Zvolit pouze jednu identitu by znamenalo volbu proti sobě. Bylo by to sebezapření. Spolužáci jejímu odmítání nerozuměli a považovali to za zradu. "Multi-identita" Ankice už nepřinášela výhodu, že byla všude doma, ale naopak způsobila nepochopení a osamocení.

Naštěstí se politická situace v Jugoslávii znovu změnila. Tolik propagovaná očištěná identita způsobila hodně násilí a mrtvých. Původce této myšlenky teď pobývá v Haagu v jugoslávském tribunálu, který má za úkol o šílených etnických čistkách soudně rozhodnout. Občané země se probudili ze snu strachu a násilí. Doufejme, že lidé jako Ankica dostanou prostor v budování nové pestré společnosti. Momentálně její kvality využívá vojvodinské evangelické ekumenické hnutí k tomu, aby postavila nové mosty mezi společenskými břehy Nového Sadu.

Peter Morée,
překlad Lisa Fikejsová