zakousla se do mě jednoduchoučká poznámka členky našeho bývalého sboru v Glasgow. Ozývá se také ve Zpravodaji: "Jak mohou členové sboru vědět, že je má kazatel/farář rád, když za nimi nechodí."

  Je to tak, říkám si, a chytám se za hlavu, jak to sám neumím: Činžáky, paneláky, věžáky, ale i malé přikrčené domky, tak často nedobytné, obyvatelé v práci, na chalupě, na dovolené, či nevyrušitelní od televizního seriálu.

  A z mé strany: Seniorátní povinnosti, večery plné všelijakých schůzek a pochůzek a pak touhy skrýt se doma a mít od všeho a všech pokoj. Já vím, jakýpak pokoj!

  Jak se pak má jeden vůbec za lidmi dostat?

  Je to potřeba. A jde to, anebo musí to jít. Jak jinak naplnit lidským porozuměním naše vazby? Jak zjistit, že je možná lidská vzájemnost, pozornost a oddanost? Potřebujeme se i když jsme si jisti, že se bez druhých obejdeme a že se vůbec nepotřebujeme. Však podobně a mnohem nevyhnutelněji potřebujeme sami pro sebe oddanost Bohu-Stvořiteli, Otci a Pečovali.

  A teď se ve mně ozve: "Jenom já za druhými?"

Na následujících řádkách vám překládáme to nejdůležitější, čím se staršovstvo zabývalo na své poslení schůzi.
přítomno bylo 8 členů staršovstva, 5 omluveno

• 24. 11. se uskuteční sborový den. Na programu je rozhovor s Tomášem Trusinou, který nám také poslouží kázáním

• bylo vydáno stavební povolení
• vypsali jsme výběrové řízení na zhotovitele stavby. Řízení bylo uzavřeno 21.10.
• postup staršovstva a jeho rozhodnutí o přípravné fázi stavby budou předány sboru k posouzení na mimořádném sborovém shromáždění 3.11.2002

Již se stalo tradicí, že první víkend v říjnu se mládežníci, a nejen ti, sjedou na Sjezd mládeže. Letos vedly všechny cesty do Mladé Boleslavi. Ústředním tématem celého sjezdu byla autorita.

V pátek večer se konalo přivítání a program k pobavení obecenstva. Hlavním programem byla soutěž Nejslabší, máte Koháka! Již podle názvu je zřejmé, že byla inspirována soutěží Nejslabší, máte padáka!, zde však vypadnuvší soutěžící nedostal padák, ale knihu od E. Koháka. Soutěžících bylo pět: Jenda Benda, Jóžin z bážin, Joe, Klementajn a evangelík. Moderátor (Z. Slavíková), kterou si zahrál David Balcar, si na nich pořáně smlsl svým autoritativním přístupem. Každý soutěžící byl na závěr své účasti poctěn "svou" písní. Soutěž nevyhrál nikdo jiný, než evangelík, naopak p. Slavíkovou terefil šlak. V sobotu byl jako vždy výběr z několika programů - film (Výlet), zpívání, meditace; přednášky, dílny, diskuse apod. na téma AUTORITA; účinkujícími byli např. M. Rejchrt, Š. Janča, J. Keřkovský či L. Moravetz. Večer se konal koncert skupiny Traband, kterou někteří fanoušci podporovali hned pod pódiem. V neděli se na závěr konají bohoslužby s vysluhováním večeře Páně.

V sobotu dopoledne jsem shlédl film Výlet, který mohu doporučit. Režírovala ho Alice Nellis, se kterou se měl odpoledne konat rozhovor. Ale akce podobného typu obvykle nevycházejí, většinou z důvodu zaneprázdněnosti účinkujícího, a nejinak tomu bylo i letos. Tuším, že režisérka zrovna režírovala jiný film a tak se pochopitelně nemohla dostavit. V neděli ráno před bohoslužbami je asi půlhodina vyhrazena na ztišení. Při tom se zpívají zpěvy z Taizé, čte se např. z Bible apod. Na starosti jej měla mládež z Poděbradského seniorátu. Zkouška byla naplánována na sobotu ve 22:30 . Bylo to tedy velmi náročné, zvláště pro ty, kteří hráli na nástroj (housle, flétna, klavír). Zpočátku to vypadalo až beznadějně. S postupujícím ránem nervozita ve sboru stoupala. Jedinou útěchou byl sál plný s námi zpívajících lidí. Bohužel jsem z pódia neviděl mnoho takových. Stejné dojmy měli i ostatní zpěváci a zpěvačky. Naštěstí se nekonal žádný katastrofický scénář a vše dopadlo jako v pohádce - dobře. Stejně tak i s vlakem, který se nám jen tak tak podařilo zdržet, abychom si stihli koupit hromadnou jízdenku.

Jeden můj kamarád má v Krkonoších chalupu. Je to roubenka, kterou jeho prarodiče koupili po válce. Občas jsme tam v zimě jezdili, protože to byla ideální oblast na tůry. Když jsme se z nich večer vraceli, vařili jsme na kamnech, které zároveň vytápěli i celou místnost. Byl to idylický život daleko od civilizace.

Jednoho dne kamarád našel v obýváku za trámem tenkou knížečku -občanský průkaz, jak se ukázalo. Uvnitř na zežloutlé fotce byla žena v místním kroji. Její jméno a adresa byly napsány ozdobnou češtinou a němčinou. Žena v chalupě žila až do války. Tímto náhodným nálezem vnikla do chalupy pohnutá minulost tohoto regionu - žili tu lidé, kteří patřili do německé menšiny v Československu.

V roce 1938 využil Hitler jejich pozice, aby si nárokoval část země a obsadil ji. Po válce tito lidé proto byli vnímáni jako vlastizrádci a dva miliony Němců bylo hromadně vyhoštěno ze země. Museli zde zanechat převážnou část svého majetku, domy, osmisetletou historii, tradice a hlavně domov.

komisař. Nařídil obyvatelům chalupy, aby do půl hodiny odešli s ne více než patnáctikilovými zavazadly. Žena rychle sebrala pár věcí a ve spěchu zapomněla na občanský průkaz. Po půl hodině znovu někdo zaklepal na dveře. Čas na odchod. Během třiceti minut se z ženy stala uprchlice.

Zeptal jsem se svého kamaráda, jestli nález dokumentu změnil jeho pohled na chalupu. "Vlastně ne", říkal, "takhle to tady probíhalo. Navíc, sami si za to mohli. Pokud by bývali zůstali věrni naší vlasti, nikdy by se jim to nestalo. I jejich vinou nacistický režim obsadil naši republiku a tak zlikvidoval mladou demokracii." Tím rozhovor skončil, nebylo co dodat. Byla to minulost.

Zpočátku tento postoj ve mně žádné otázky nevyvolal. Zdálo se mi to být logické, až do té doby, kdy jsem potkal Susanne, asi sedmdesátiletou paní z okolí Frankfurtu. Narodila se v Severních Ćechách, odkud pocházeli všichni její předci. Způsob, kterým mi líčila dramatický průběh svého života, na mě udělal hluboký dojem. Nenávist jí byla cizí. Vyprávěla o násilném odsunu a těžkých letech po něm v cizí zemi, v Německu. A o tom, jak se kvůli své minulosti připojila k organizaci Pax Christi, aby skrze ni pracovala na usmíření.

Církve v Česku a Německu v uplynulých letech spolu začali hledat cestu z bezvýchodné situace. Organizují setkání mezi Čechy a jejich bývalými krajany, a ve společných komisích studují minulost. Jejich snahy však naráží na nezájem nebo nevůli české veřejnosti. Politici se v rámci svých volebních kampaní vyjadřují nesmiřitelným způsobem. Ve Střední Evropě se minulost nachází těsně pod tenkým povrchem současnosti. K tomu, aby bylo možné pracovat na odpuštění a usmíření, je zapotřebí velkorysého srdce ženy jako je Susanne.

Před dávným časem žil v tanzanijském distriktu Serengeti hoch jménem Wambura. V šestém školním ročníku se seznámil s křesťanstvím a byl pokřtěn. Při křtu přijal jméno Immanuel, což znamená "Bůh s námi". Po dokončení střední školy četl Immanuel časopisy a knihy o křesťanství a chtěl se dozvědět víc o Bohu. Věřil, že Bůh je mezinámi skutečně přítomen, chtěl však zjistit, jakým jazykem mluví.

Immanuel předložil svou otázku různým církevním pracovníkům ve své vesnici. Římskokatolický katecheta odpověděl: "Myslím, že Bůh mluví latinsky." Předseda farní rady se domníval: "Bůh mluví naším zdejším jazykem kingoreme." Zvídavý hoch však měl pochybnosti. "Musím zjistit správnou odpověď," řekl si, "abych měl jistotu."

Tak se vydal na cestu. V sousední farnosti se opět zeptal: "Jakým jazykem mluví Bůh?" Jeden křesťan navrhoval kikuria, další místní nářečí. Immanuel měl stále pochybnosti. Procestoval celou Tanzanii. Na jednom místě si křesťané byli jisti tím, že Bůh mluví kiswahili. Lidé v západní Tanzanii tvrdili, že to je kisukuma, kdežto obyvatelé severních částí řekli kichagga.

Immanuele tyto odpovědi neuspokojily. Odcestoval za hranice Tanzanie. Keňané řekli kikuyu, lidé v Ugandě odpověděli: "Bůh mluví lugandu." V západní Africe se mu dostalo různých odpovědí: lingala v Zairu, hausa v Nigérii, arabsky v Maroku.

Immanuel byl dlouhým putováním unaven, vytrvale však pokračoval. V Indii tvrdili, že to je hindština. Ke konci prosince se dostal do Izraele a tam mu lidé řekli: "Bůh samozřejmě mluví hebrejsky."

Vyčerpán dlouhým cestováním a neuspokojivými odpověďmi vstoupil Immanuel do Betléma. Ubytovny zde byly přeplněné. Hledal všude a nic nenašel. K ránu přišel k jeskyni, která byla útulkem pro dobytek. Ke svému překvapení tam nalezl mladou ženu s novorozenětem. Mladá matka řekla mladíkovi: "Vítej, Immanueli, srdečně vítej." Byl udiven, že zaslechl své jméno. A s ještě větším údivem naslouchal, když mu žena, jmenovala se Maria, řekla: "Velmi dlouho jsi putoval po světě, abys zjistil, jakým jazykem mluví Bůh. Tvé putování je u konce. Bůh mluví jazykem lásky. Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný."

Rozradostněn těmito slovy mladý Afričan pochopil Boží jazyk lásky ke všem lidem, lásky ke všem rasám, lásky ke všem národům. Tu Immanuel zvolal: "Skutečně, dnes je Bůh s námi!"