Po druhé adventní neděli v pondělí podvečer jsem spěchal do občanské poradny Společnou cestou na ´hovory o víře´. Míváme je zpravidla druhé a čtvrté pondělí v měsíci. Venku bylo minus osm stupňů. Přesto jsem před vstupem do ´Azyláče´ zůstal stát, jak říkáme, s otevřenou hubou. Na staveništi našeho sborového domu totiž trčelo do nebe něco, co bych připodobnil jakési ropné soustavě. Nevrtalo to však a nehledalo černou mazlavku, která když je přepravována v obrovitém tankeru a moře ji zbaví krunýře lodi, umí zdevastovat krajinu a ničit život vodních tvorů i ptactva. Tahle naše obluda vrtala osmimetrové jámy a pak hned do nich cpala beton. Na takto vytvořených podstavcích má stát náš kostel, protože pod ním je vypuštěný a zasypaný rybník. Tedy ne dům na písku, ani na skále, ale na rybníku.

Zavřu svůj otevřený mluvící orgán a šeptám si pro sebe: „Stavba se rozbíhá natvrdo!" A to všechno právě teď v Adventu, kdy nám zní v uších: Vždyť oni pro to dítě, které se má narodit, neměli místa v hospodě. Ano, nenašli místo pod střechou...

Ale už jsem na našich hovorech, zpravidla ve čtyřech. Uprostřed jsou přerušeny telefonem se zprávou, že pan K. s manželkou jsou na cestě. Pan K. se svou paní jsou Romové. Ředitelce paní Mileně, i její pravé ruce Lucii, jsou dobře známi. Hned je zřejmé, že ona dobrá známost je dobrá na distanc, tedy jinak, „když nejsou příliš blízko."

Venku je tma jak v pytli. Už bude pomalu deset pod nulou. Přesto Lucie na přímou otázku odpovídá paní Mileně zřejmě velmi věcně a vlastně také se souhlasem nás všech: „Ne, nepřijmi je! Odmítni je tak, jako musíš odmítnou všechny ostatní pro které prostě nemáme místo."

Na to paní Milena: „Já vím. Ale oni umrznou. Dneska už nikde jinde místo nenajdou..."

Ne, manželka pana K. nečekala dítě. Také se neucházeli se o místo v hospodě...

Když jsem odcházel, oni dva právě přicházeli, rozeznatelní na první pohled. Paní Milena je přijímala s velmi ostrým, rezolutním hlasem. Při tom se ohlížela po klíči a že sama dohlédne, jak to tam nahoře (v ubytovně) mají. „Určitě jenom na měsíc," opakovala po několikáté, „do té doby si musíte něco najít."

Tolik epizodka z místa hned vedle nás, či přímo v místě, kam hodláme přestěhovat sídlo sboru. Je to místo, kde také právě probíhá letošní Advent a blíží se Vánoce. Svatý Jan nám připomíná v kapitole první, verši jedenáctém po ´kralicku´:

„Do svého vlastního přišel, ale vlastní jeho nepřijali ho."

Na následujících řádkách vám překládáme to nejdůležitější, čím se staršovstvo zabývalo na své poslení schůzi.
přítomno bylo 10 členů staršovstva, 3 omluveni

• konvent pražského seniorátu proběhl 30.11., byli schváleni noví seniorátní faráři Daniela Rothkegel a Petr Špírko.
• o pokračování stavby nových sborových budov informuje Pavel Hejda
• bratr farář Tomáš Bísek má od 9. do 19. ledna 2003 dovolenou.
  V době jeho nepřítomnosti ho zastupuje Daniela Rothkegel a Petr Špírko

Srdečně Vás zvu jménem naší kontaktní skupiny na návštěvu našeho sboru v Rijswijku. Nejlépe v období od čtvrtka 8. května do pondělka 12. května, nebo 1. – 5. května.
Uvítali bychom, kdybyste mohli přijet společně se skupinami ze sborů Bukovka a Horní Vilémovice. Celkem můžeme ubytovat 24 osob.

Konečně jsme začali se stavbou. Vykročili jsme na cestu, jejíž konec nelze v této chvíli dohlédnout, i když na papíře má naprosto zřetelné obrysy kostela – sborového domu – s věží. Mám radost z toho, že tentokrát neskončí vše právě jen na tom papíře, jak se stalo již několikrát v minulosti, a zároveň mám úzkost při pomyšlení na finanční nezajištěnost, do níž jsme se vydali. Vykročili jsme a nemá smysl ohlížet se zpět. První kubíky betonu už mizí v zemi...

Vykročili jsne na cestu s vědomím, že jakékoliv další váhání a otálení by stavbu zmařilo. První dar od Bavorské evangelické církve jsme dostali před více než třemi lety, a pokud bychom nezačali stavět, museli bychom jim téměř dva miliony korun vrátit. Stejně tak bychom museli Magistrátu vrátit dotaci 150 tisíc korun. Zástupci Porýnské církve, kteří nás navštívili koncem června, dobře porozuměli našim obavám zahájit stavbu bez jistoty celkového finančního krytí, přesto jejich rada zněla: „Dokud nezačnete stavět, nikdo vám další peníze nedá. Budete muset najít odvahu."

Začali jsme. V září jsme dostali stavební povolení a hned vyhlásili výběrové řízení na dodavatele hrubé stavby. Přihlásilo se devět firem. Po důkladném posouzení všech nabídek byli čtyři vybraní uchazeči pozváni k ústnímu jednání. Z nich jsme nakonec vybrali firmu Teltras, a.s., která měla kromě jiného i největší pochopení pro naši situaci - že máme v současnosti zajištěnu jen polovinu z ceny 13 142 tis. Kč za hrubou stavbu, a nabídla konstruktivní řešení pro případ, že se nám nepodaří včas potřebné finance sehnat. Buď zprostředkuje půjčku na chybějící částku, nebo přistoupí na přerušení prací bez nároků na zvýšení ceny. Postup výběrové komise schválilo 3. listopadu sborové shromáždění a 14. listopadu jsme uzavřeli smlouvu o dílo. Výhodou je také to, že firma Teltras provádí rekonstrukci a dostavbu Azylového domu, takže měla usnadněnou práci při zařízení staveniště. První kubíky betonu už mizí v zemi …

Dlouhé vyčkávání poznamenalo i nás samotné. Zcela konkrétně se to projevilo v klesající obětavosti na stavební sbírku. Přitom náš zájem o stavbu, naše připravenost a naše obětavost jsou důležité pro postoj dalších dárců. Sám jsem viděl, jaký respekt vyvolalo u členů seniorátního shromáždění Jeronymovy jednoty sdělení, že jsme na stavbu sami vybrali téměř sedmset tisíc korun. Výroční shromáždění JJ nám pak přidělilo Hlavní dar lásky na příští rok.

Je na každém z nás, abychom „pozvedli svá znavená srdce, posilnili klesající kolena" a udělali ve prospěch tohoto díla vše, co je v našich silách.

Takřka jednohlasně jsme schválili výstavbu nového kostela na Jižním Městě. Stavební komise teď vybere dodavatele stavby, peníze budou proudit z Německa a Švýcarska a stavební firma pro nás budovu postaví. Napsali jsme na lísteček "ano", a teď už to dál půjde samo.

No… , ale to by bylo až moc jednoduché. Málem bychom zapomněli na účel stavby: nové sborové prostory mají sloužit Jižnímu Městu. Přemýšleli jsme však o tom, co se za tímto heslem skrývá? Jak v dnešní době můžeme přilákat lidi do kostela, když věřit v Boha není tak úplně "in"? Pomalu začínáme tušit, že to naše "ano" obnáší velikou zodpovědnost nás všech.

Budeme se muset zamyslet nad tím, jaké vedlejší aktivity v nové budově organizovat . Ale také nad tím, co je pro nás hlavní: nad formou našich bohoslužeb. Peter Morée k tomu na stránkách tohoto časopisu už před několika lety vyzval (č.4/98 pozn.red). Jeho článek však zůstal bez odezvy. Tenkrát jsme snad ani tolik neměli zapotřebí, aby se něco změnilo. Vždyť do sboru pořád chodili ti samí lidé, většinou pocházející z evangelických rodin a tím i zvyklí na tradiční bohoslužby. A buďme upřímní: vždy je nejjednodušší pokračovat v zajetých kolejích.

Teď jsme na ty lístečky ale napsali "ano". To se najednou jeví jak velká výzva! Máme naší cílové skupině - obyvatelům Jižního Města - vůbec co nabídnout? Jsou naše bohoslužby vůbec přístupné a zajímavé pro lidi, kteří dosud do kostela nechodili? A co dál - nabízíme vůbec všem možnost se scházet a tím se začlenit do našeho společenství víry?

Napadá mě hned jedna generace, která v našem sboru, i vlastní vinou, zůstává tak trochu opomenutá. Patřím do ní i já. Do mládeže se chodí už od třinácti let, ale dvacátníci a třicátníci jsou už jaksi v jiné životní fázi. Potřebovali by prostor k rozhovoru o tom, co je pro ně důležité. Nebojte, nenavrhuji zrušení mládeže ve své dnešní podobě. Zvu ale všechny dvacátníky a třicátníky k jednoměsíčním setkáním, které budou "navíc". Poprvé se můžeme sejít v lednu u nás doma. Pozvánku s termínem vyvěsíme na nástěnku v kostele.

Jedno z hlavních témat k diskusi při našich setkáních může právě být: jak sloužit Jižnímu Městu? Jak našim spoluobčanům dát najevo, že je tu nové místo, kde jsou srdečně vítáni?

Myslím, že v řadách našich členů je velký skrytý potenciál a že to dáme dohromady. Těším se na to!

Po telefonu se představil jako Nicolai z Rumunska, lámanou češtinou říkal, že moje číslo dostal od známých. Chtěl se mnou mluvit o Holandsku. Ptal se, jestli by nebylo možné se někde sejít, protože by prý nebylo bezpečné věci probírat po telefonu. "Tak se stav u mě doma", navrhnul jsem, ale to rezolutně odmítl. Až později jsem pochopil, že podle jeho tradice by tím příliš narušil moje soukromí. Dali jsme si tedy sraz v hospodě na rohu ulice, kde bydlím. Je to zakouřená pivnice, kde se scházejí především ukrajinští a slovenští dělníci z nedaleké ubytovny.

Také Nicolai byl dělník, i když ve zmíněné ubytovně nebydlel. Svět zahraničních dělníků je v Česku přísně rozdělen např. tak, že Rumuni určitě nežijí spolu s Ukrajinci! Setkal jsem se se svalnatým třicátníkem s jizvami ve tváři a na rukou. Jeho oči se neustále nervózně pohybovali sem tam, jako by ze všech stran očekával velké nebezpečí.

Objednali jsme si pivo a Nicolai mi konečně prozradil proč se se mnou chtěl sejít. Potřeboval přeložit dopis, který chtěl poslat holandským církvím. V dopise se představil a požádal o zprostředkování při seznamování s holandskou ženou a nezapomněl zdůraznit, že křesťanská víra má pro něj velký význam. Za překlad mi chtěl dobře zaplatit, protože jeho silně vyvinutý smysl pro čest mu přikazoval, aby důsledně vyřizoval účty. A to nejen za prokázané služby, ale i za spáchané křivdy, jak se později ukázalo.

Byl jsem zvědavý na jeho minulost a během čtyř následujících setkání mi vylíčil svůj dlouhý příběh. Narodil se v Moldávii v době, kdy ještě patřila do Sovětského svazu. Na vojně byl v Estonsku, kde se jednou setkal s Holanďankou, která na něm zanechala hluboký dojem a od té doby byl hluboce přesvědčen, že svou nevěstu musí najít právě v Holandsku. Po rozpadu Sovětského svazu vypukla v Moldávii občanská válka mezi dvěmi největšími etnickými skupinami, Rusy a Rumuny. Nikolai bojoval na straně Rumunů, viděl kolem sebe nenávist a pomstu a osvojil si je. Po nerozhodném konci války musel opustit zemi a ocitl se jako zahraniční dělník v Polsku a později v Česku. Neklid ho už neopustil. Byl pořád ve střehu. Válečné násilí mu vzalo důvěru v ostatní i v sebe samého. Nyní, když mu bylo třicet, si řekl, že je nejvyšší čas, aby si našel ženu a tím zachránil čest své rodiny.

Nicolai se rozhodl jet do Holandska, aby tam našel nevěstu. Dopadlo to však tragicky. Jeho holandští kamarádi ho vyhodili z bytu a své těžce vydělané peníze nakonec všechny utratil v nevěstinci v Haagu. Finančně zruinovaný a s depresí se vrátil do Prahy. Měl pocit, že v životě neuspěl a byl si jistý, že pro něj jeho život už nemá žádnou budoucnost. Žádná rodina, žádné děti, žádná čest. Byl o tom přesvědčen a nedalo se mu to vymluvit z hlavy.

Když jsem se s ním setkal naposledy, pořád mluvil o kamarádovi, který spáchal sebevraždu. Ptal se, co si o tom já, jako představitel církve, myslím.

Jak Nicolai nakonec dopadl, nevím. Od té doby se už neozval. Upřímně řečeno, obávám se, že se vžil do role toho kamaráda. V každém případě je jedním z těch mladých lidí z východoevropské země, kde v uplynulých dvanácti let zuřila válka a setkáváme se s nimi i v zemích bývalé Jugoslávie. Násilí, které prožívali, ale kterého se i sami zúčastnili, znemožnilo, aby vedli normální život. Válka v nich žije dál.

V Praze v Klimentské ulici sídlí knihovna pro zrakově postižené, ve které také Michal a Honza Fikejsovi strávili rok a půl na civilní službě. Poznali, že o knihy a časopisy ve zvukovém nebo bodovém vydání (v Braillově písmu) je velký zájem. I "slepecká setkaní", která se konají dvakrát ročně, jsou oblíbená a to i u nás "vidících". "Veselé historky z natáčení" našich nevidomých kamarádů nás vždy pobaví. Je však zřejmé, že služby knihovny čím dál více limituje její technické vybavení. Dnes se však již také díky Divokým husám jedná o novém nahrávacím studiu.

Na začátku letošního roku se najednou v knihovně objevila paní z holandské diakonie, která navazuje v diakonii mezinárodní vztahy. Měla zájem o spolupráci a výměně zkušeností. Jen o několik týdnů později se paní ředitelka, Michal a dva další nevidomí vydali na návštěvu do potenciální partnerské knihovny v Holandsku. Tam všichni žasli nad tím, kolik má tamní knihovna členů (10.000 a naše jen 150!), jak mají velice automatizovaný tisk časopisů v braillově písmu, kolik mají pracovníků a hlavně dobrovolníků.

Holandská knihovna letos slaví 90 let od svého vzniku a tak si k těmto narozeninám přála neskromný dárek: dokumentační a vzdělávací místnost, kde by zrakově postižení, stejně jako v běžných knihovnách, mohli studovat a vyhledávat nejrůznější informace. Nechtějí

však jen něco pro sebe, ale i pro českou knihovnu – právě nové nahrávací studio pro načítání knih. Tak požádali nadaci Divoké husy, která působí mj. jak v Nizozemí, tak v ČR, o pomoc, a Divoké husy ji příslíbily.

Knihovna začala s celou řadou aktivit, které ji mají přinést finance. Celkovou částku pak nadace bezmála zdvojnásobí.

A do čeho se to vlastně dobrovolníci pustili? Zkontaktovali sponzory a místní tisk, představují projekt ve svých sborech, na letních trzích si pronajali stánek na prezentaci projektu.

Velký úspěch měla i akce jedenáctiletých dvojčat Wilfreda a Christiaana Mulových. Postavili se se sbírkou k východu místního supermarketu.

„Zákazníci neměli šanci nám utéct," říká Christiaan. „Když se Wilfred s někým bavil a jiný zákazník si myslel, že má štěstí a uteče nám, narazil na mně." Celkovou potřebnou částku ve výši 25.000 Euro už skoro dali dohromady. Divoké husy k této sumě pak přidají 21.000 Euro.

Michalovi kolegové z představenstva knihovny jsou z tohoto úspěchu velmi nadšení. Nové nahrávací studio bude možné pronajímat i pro komerční účely, a tak si bude moci studio vydělat na provoz.

Pro nás je zajímavé poznat, jak obyčejní lidé byli schopni svými originálními nápady umožnit realizaci svého ideálu.

Štědrý den se přiblížil, dárky byly zabaleny, s pěknými mašlemi, a uloženy na skrytém místě. Vůně husí pečeně se linula celým domem. Tento den však pro mne neznamená jenom dárky a jídlo. Právě dnes musím myslet na mnohé osamocené lidi a na chudé.

Vstal jsem brzy ráno, než nastanou rodinné zmatky. Tiše chodím od jednoho okna k druhému, dávám květináče stranou a stavím do oken vánoční světla, která jsem koupil - velké bílé svíčky, které hoří celý den.

Večer pak dám nové svíčky, aby byla okna osvětlena matnou září i v noci. „Proč to děláš," zeptala se před časem nejstarší dcera. Řekl jsem jí: „Možná, že některý chudák vyhlíží světlo ve svaté noci."

Kolem desáté někdo zazvonil. Šel jsem otevřít a přede mnou stál mladý člověk. Bylo vidět, že mu je zima. V rukou žmoulal beranici, velké hnědé oči, kolem nichž byly modravé stíny, na mne hleděly bojácně, jak se mi zdálo.

Jednou rukou si přejel přes čelo. „Promiňte, prosím, ale to světlo, jako ty svíčky v oknech." Zarazil se a já jsem na jeho ruce spatřil tetování. Přede mnou stál propuštěný vězeň.

Odkašlal si a chtěl pokračovat. Podíval jsem se na něj přátelsky, protože jsem viděl, jak je mu zatěžko vyjádřit, co má na srdci.

„Pojďte dál a potom mi řeknete, jaké máte přání," vyzval jsem ho.

„Ale - já bych vás nechtěl obtěžovat. Ty svíčky v okně mi dodaly odvahu zeptat se, zda bych nemohl dostat kousek chleba. Mám velký hlad."

Při této prosbě hleděl k oknu. Znal jsem bídu propuštěných velice dobře. Teď mě však tato bída zaskočila naprosto nečekaně. Všude bylo dnes hojně jídla a pití; na stole budou různé pamlsky, a tady přede mnou stojí mladý člověk, který nemá ani krajíček chleba, aby utišil svůj hlad. Jistě ani neměl místo k přenocování, věděl jsem to, aniž bych se ho ptal.

„Pojďte se mnou," vyzval jsem ho a vzal ho za ruku. Ucítil jsem ledové prsty. „Uvařím vám kávu, a najíte se, kolik budete chtít. Zatím se umyjte v koupelně nebo se vysprchujte, chcete-li."

„Ale já vám jenom přidělávám práci," zaznělo váhavě z jeho úst.

„Ale co," řekl jsem a dodal: "Myslete na svíčky v okně, ty tam přece nejsou zbytečně."

„Děkuji, jste velice laskav," odpověděl a v jeho očích jsem četl údiv.

Zatímco byl v koupelně, nachystal jsem, co bylo třeba na zmírnění nejhorší bídy, také silné ponožky a především rukavice. Pořád jsem ještě cítil jeho zmrzlé ruce.

O chvíli později seděl u stolu, oběma rukama sevřel šálek, pomalu si jej přisunul, upil se zavřenýma očima a s hlubokým vydechnutím šálek opět postavil.

Podal jsem mu košík s chlebem, vzal si jednu skývu, pozvedl ji k tváři a hluboce vdechl vůni chleba. „Nádherné," zašeptal.

Sedl jsem si naproti němu a zeptal jsem se: „Z které věznice vás propustili?"

Podíval se na mne překvapeně a pak vyhrkl: "Odkud to víte?" Postavil šálek, který právě zvedl a položil chleba vedle šálku, oběma rukama si zakryl tvář.

"Prosím, uklidněte se, to přece není těžké uhodnout. Kromě toho se už po více než dvacet let starám o uvězněné, během výkonu trestu i potom. Zabývám se resocializačními projekty. Vím, že trest nekončí, když se otevřou brány věznice a konečně tu je kýžená svoboda. Mnoho bývalých vězňů je bez prostředků a jsou bezradní. Trest mají za sebou, nikdo však nepomyslí na to, že člověk musí po odpykání trestu žít dál. Rodina je rozbita nebo už nechce mít s propuštěným vězněm nic společného. A společnost je nemilosrdná, všude se člověk setká s odmítnutím."

„Já jsem byl zavřen pro...!"

„Dost!" zastavil jsem ho a řekl, „dnes je ten den v roce, kdyby se lidé měli sejít, aby spolu sdíleli radost. Po svátcích mi budete všechno vyprávět, chtěl bych vám pomoci."

Náhle vstal, opřel se oběma rukama o stůl, pohleděl ke stropu a řekl tiše, že jsem to skoro neslyšel. "Můj Bože, tys mne neopustil!" Potom se podíval na mne, velké slzy mu kanuly po hubené tváři a třesoucím se hlasem řekl: "Děkuji za to světlo v okně."

Uplynul už rok a na Štědrý večer budu mít hosta - onoho mladého muže, který tehdy sklesle, pokořeně, chudý na těle i na duchu prosil u mých dveří o kousek chleba. Nezklamal mne, ten muž z šedého zástupu bezdomovců a zoufalců.

Jak málo je třeba k pomoci druhému člověku. Někdy stačí světlo v okně.