Nejstarší formou křtu proto byl křest dospělých, kteří uvěřili a vyznali svoji víru. Vyznávali svoji víru v Boha Otce a Stvořitele světa. Vyznávali svoji víru v Ježíše Krista jako Pána a Spasitele, v moc jeho oběti a jeho vzkříšení. Vyznávali, že se odříkají starého pohledu na svět a život a zavazují se k novému životu následování Ježíše Krista. Vyznávali, že se odříkají ďábla a jeho moci a vlivu ve svém životě. Vyznávali, že očekávají příchod Božího království a chtějí být naplněni mocí Ducha svatého.

Už od počátku ale křesťanská církev křtila také děti. Byla přesvědčena, že i křest dětí má své oprávnění, i když u dětí – zvláště nejmenších – není možno mluvit o víře. Křtem dětí církev vyznávala a vyznává, že Boží láska a milost je svobodná a nadřazená i naší víře. Bůh miluje i ty, kteří ještě nejsou schopni a způsobilí to pochopit a vyznat. Malé dítě, které přišlo na svět, ještě nic nedokázalo, nic si nezasloužilo. Ale i toto dítě má Pán Bůh rád. Křest nemluvněte je proto ujištěním o Boží věrnosti a lásce, které může být rodičům i dětem velikou posilou v jejich životě.

Křest je ujištěním o tom, že nám Bůh odpouští a dává nám věčný život. Všichni potřebujeme Boží odpuštění. I malé děti přicházejí na svět poznamenané hříchem. Přinášejí si sklon a náchylnost ke zlému. Křest je ujištěním, že Bůh hřích odpouští.

Při křtu proto používáme vodu, která symbolizuje jednak umytí a jednak utopení. Jako voda umývá z člověka špínu, tak z nás krev Kristovy oběti, symbolizovaná vodou křtu, smívá náš hřích. Jako se člověk může ve vodě utopit, tak má s Kristem ve křtu zemřít hříšnému způsobu života a spolu s Kristem vstát k životu novému. První křesťané proto křtili ponořením do vody, aby tuto skutečnost vyjádřili.

Při křtu se ovšem musíme vyvarovat jakýchkoli magických nebo automatických představ. Křest sám z člověka křesťana neudělá. Velmi záleží na tom, aby ti, kteří o křest žádají, to dělali z víry. Křest bez víry je rouhání, které znevažuje Kristovo dílo. Křesťana dělá z člověka teprve to, když se stane učedníkem Ježíše Krista a přihlásí se k tomu svým veřejným vyznáním - jehož je křest znamením.

Křesťané vedou rozhovor o tom, zda je vhodnější křest dětí nebo dospělých. Některé církve děti nekřtí, protože při tom chybí osobní vyznání víry křtěného. V Novém zákoně se o křtu dětí sice nemluví přímo, ale lze předpokládat, že spolu s rodiči byly pokřtěny i jejich děti. V Českobratrské církvi evangelické je křest dětí i dospělých rovnocenný. Křest malých dětí zdůrazňuje nezaslouženou Boží milost, která je předpokladem naší víry a předchází jí, křest dospělých podtrhuje důležitost našeho osobního a svobodného rozhodnutí pro Krista a veřejného vyznání víry.

Ke křtu nemluvněte proto patří vedle vyznání víry rodičů a kmotrů také jasný slib a závazek, že budou své dítě s vírou v Ježíše Krista seznamovat a vést je k ní – slovy i příkladem vlastního života. Nejlépe plní křestní slib ten, kdo dá svůj život a své srdce Ježíši Kristu jako jeho následovník. Křest je veliký dar, ale také úkol a poslání.

V případě, že se rodiče rozhodnou křest svého dítěte odložit do chvíle, kdy bude samo moci vyznat svoji víru, je dobré přinést dítě k tzv. požehnání. Při tomto požehnání, které se stejně jako křest koná při nedělních bohoslužbách, vyjadřujeme svoji vděčnost za život dítěte, děti se stávají členy sboru a rodiče se zavazují vést je k vlastnímu rozhodnutí pro křest.

Ti, kdo byli pokřtěni jako děti na základě vyznání víry a slibu svých rodičů, jsou v rodině i církvi vedeni k tomu, aby se ke svému křtu osobně a veřejně přiznali, až budou dospělí. Příležitostí k takovému vyznání je konfirmace (slavnost utvrzení víry), která se koná obvykle ve věku kolem patnácti let či později. Ke svému křtu se člověk může přiznat i v dospělosti, třeba při slavnosti obnovy křestního slibu.

Přiznáním ke křtu je rovněž každodenní život podle evangelia a účast na životě církve. Povzbuzení a posilu pro tuto cestu dostává člověk při Večeři Páně. Křest se koná jenom jednou, poprvé a navždy, neopakuje se, člověk se k němu jen opětovně přiznává. Večeře Páně, druhá svátost v naší církvi, je opakujícím se ujištěním o Boží lásce. Kdo byl pokřtěn, je zván, aby svůj křest obnovoval a potvrzoval při přijímání chleba a vína u Kristova stolu.

Podmínkou křtu dítěte je, aby alespoň jeden z rodičů byl členem naší církve. Pokud není, ale byl pokřtěn v jiné církvi, může o členství ve sboru požádat. Pokud není ani jeden z rodičů pokřtěný, je křest dítěte možný za předpokladu, že nejméně jeden z rodičů se sám rozhodne nechat se pokřtít.

Křtu předchází křestní příprava, tzv. katecheze, která vysvětluje nejenom smysl a význam samotného křtu, ale připomíná celé poselství evangelia a základní obsah křesťanské víry. V případě křtu malého dítěte se křestní přípravy účastní rodiče i kmotři. Křestní příprava zahrnuje několik společných setkání s rozhovorem o víře rodičů a kmotrů. Ti se tak mohou nově zamyslet nad obsahem víry a při křtu svého dítěte obnovit i svůj vlastní křestní slib. V případě křtu dospělého trvá křestní příprava přibližně rok a probíhá formou pravidelných každotýdenních osobních rozhovorů i společných setkání s dalšími uchazeči o křest.

Kmotry, svědky křtu, mohou být křesťané, kteří jsou sami pokřtěni a účastní se aktivně života v některém křesťanském sboru. Kmotři spolu s rodiči provázejí křtěnce a jsou připraveni být pro něho lidskou i duchovní oporou a podporou. Obvykle bývají dva, muž a žena.

Při křtu také prosíme o naplnění křtěného Duchem svatým, Boží silou a mocí. Děje se tak při žehnajícím vzkládání rukou a pomazání olejem. Duch svatý, Boží moc a síla, nás otevírá evangeliu, probouzí a posiluje naši víru. Protože ke křtu patří veřejné vyznání víry a přímluva za křtěnce, a protože křtem je člověk přijímán za člena sboru, koná se křest při nedělních bohoslužbách.

Křest ve jméno Boha Otce a Syna a Ducha svatého pojí v jedno všechny křesťany, kteří tak plní úkol, daný samotným Ježíšem Kristem: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna a Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. (Matouš 28,18-20).