13. října 1929, ve výroční den vydání tolerančního patentu, se shromáždilo v truhlárně 85 bratří a sester k prvním českobratrským evangelickým bohoslužbám na Spořilově. Prvotní nadšení sice časem opadlo, ale přesto se kázalo pravidelně 1x měsíčně, a od roku 1931 do 1939 již ve škole. V roce 1934 byl zvolen první výbor misijní stanice v čele s bratrem Ladislavem Urbánkem. V roce 1940 vydala německá okupační správa zákaz shromažďování ve školách a spořilovský sbor byl přijat do pohostinství sokolovny. Kázalo se už 2x měsíčně, kazatelé se střídali a 17. března 1940 byla nuselským sborovým shromážděním zřízena samostatná kazatelská stanice Spořilov na základě žádosti, kterou podal výbor spořilovské misijní stanice pod vedením bratří Ladislava Košuta a Pavla Kadlece a v němž zasedali i další bratři Jar. Švanda, Rudof Vonka, František Sekal a manželé Kršňákovi.

V té době byly největším problémem shromažďovací prostory: sbor žádné neměl, a tak vše záviselo na ochotě jeho členů vhodné místnosti propůjčit. Pro nedělní školu byla využívána klubovna kavárny "U Jetonických", klubovní místnost "U Černých", kterou zapůjčovali manželé Paulusovi, a konečně dorost se scházel v bytě Rudolfa Vonky.

Práce s dětmi a mládeží neměla tehdy jen biblický ráz, ale hrálo se i loutkové divadlo, pořádaly se výlety, slavil se Den matek a pořádala hudební a recitační pásma.

Shromážděni již byla každou neděli. Nejčastěji kázal bratr vikář Janovský. Když v roce 1942 odešel bratr farář Jaroslav Dobiáš důchodu, nuselským farářem se stal bratr Václav Urban. Nuselské staršovstvo pro něj pronajalo rodinný domek čp. 1092 v Roztylských sadech, a tento dům se po odstěhování faráře Urbana do nového domu v Nuslích roku 1943 stal spořilovskou modlitebnou až do roku 1956.

Duchovní práce se rozšiřovala. 1.1.1944 byla založena kazatelská stanice v Hostivaři a 1.1.1945 kazatelská stanice v Chodově. V té době působil na Spořilově vikář Pavel Janeczek. V roce 1944 zde byla první konfirmace, připravovala se stavba sborového domu, hledalo se místo a kreslily se plány. Velké úsilí vyvíjeli v té době předseda kazatelské stanice br. Pavel Kadlec, ředitel firmy Hellada, bratři Urbánkové a další. Naděje na vlastní budovu zatím ale neměly být splněny - v roce 1945 sice přišla radost ze znovunabyté svobody, ale všechny shromážděné finanční prostředky se ocitly na vázaném vkladu a nemohly být použity. Vikář Janeczek odešel do rodného Slezska, nový farář Josef Hájek přišel až za několik měsíců, a navíc zde pobyl pouhý rok a z vážných rodinných důvodů v srpnu roku 1946 zase odešel.

Tehdy bylo na Spořilově téměř 1200 přihlášených evangelíků, rozptýlených ovšem v Záběhlících, Hostivaři, Chodově, Hrnčířích a Šeberově. Shromažďovali se odděleně a dělily je i rozdíly sociální a třídní. Kazatelé se střídali příliš často, a kromě nedělních bohoslužeb se toho moc nekonalo. Přes polovinu saláru vybraného v roce 1946 platily tři rodiny, většina členů neplatila nic. V této nepříliš příznivé situaci byla kazatelská stanice s připojenými kazatelskými stanicemi chodovskou a hostivařskou vyhlášena Synodní radou od 1.11.1946 samostatným sborem.

15.12. toho roku bylo zvoleno staršovstvo, a prvním kurátorem se stal bratr Pavel Kadlec, který zvláště po hmotné stránce udělal pro sbor velmi mnoho. Členy prvního staršovstva byli bratři prof. Dr. F.M.Bartoš, ing. Emanuel Feist, Josef Kapoun, Josef Lukeš, Karel Tumpach, Ladislav Urbánek, Josef Vydrář, Rudolf Vonka a František Kršňák ze Spořilova, Josef Kaláb a Leopold Slabý z Chodova a Jan Lukeš a František Mašinda z Hostivaře. Dne 2.2.1947 byl zvolen první farář sboru, jímž se stal dosavadní farář Vilémovský bratr Jan Smetana - otec současného synodního seniora bratra Pavla Smetany.

Sbor pod vedením nového faráře rozvinul intenzívní činnost: bohoslužebná shromáždění se konala ve sboru i v kazatelských stanicích, dále byly pravidelné biblické hodiny, vyučování náboženství, nedělní škola i schůzky mládeže. Začalo pracovat i zastupitelstvo sboru a odbor žen "Marta", který navázal na práci odboru sociální péče, založeného už za války. Duchovní život sboru začal nabývat nového rázu, farář Jan Smetana, potomek českých bratrských exulantů, kteří se po první světové válce vrátili z Polska, byl duchovně odchován zásadami Jednoty Bratrské a snažil se je uplatňovat i ve své práci. Byl to důraz na kázeň, na prohloubený motlitební život, na ryze biblickou práci všech složek sboru i na osobní evangelizační a pastorační činnost. Sbor byl do té doby veden spíše v duchu teologického liberalismu, a tak nebylo pro všechny jeho údy snadné se přeorientovat do nové formy práce.

V té době zasáhly do sborového života i velké společenské změny, které se udály po únoru 1948. Kurátor sboru bratr Pavel Kadlec byl koncem roku 1949 vzat do vazby a zbaven své funkce. Novým kurátorem byl zvolen bratr Vladimír Švanda. Překonat nesnáze vzniklé novou politickou situací se dařilo jen pozvolna. Místa těch, kteří odešli jak ze staršovstva, tak ze sboru, postupně naplnili noví členové, a to zejména ženy.

V novém staršovstvu jich bylo více než mužů, ačkoliv v prvním staršovstvu nebyla ani jediná. Sborové zastupitelstvo konstatovalo, že sbor nemůže rozvinout svou práci, protože nemá vhodné prostory. Nebylo tehdy jediné bohoslužebné místnosti, všude jen v nájmu, někde v prostorách vlhkých a tmavých. Modlitebna ve vilce v Roztylských sadech byla tak malá, že nemohla pojmout návštěvníky z celého sboru. Práce v nevelkém sboru byla roztříštěna na čtyři místa! Opět se sbíralo na stavbu modlitebny. Do měnové reformy uskutečněné 1.6.1953 se sebralo 210.000 korun, z nichž v nové zbyly jen čtyři tisíce .

Pak přišel rok 1955 - rok mnohých zkoušek. Majitelé domu čp. 1092, kde byla modlitebna i byt faráře, dům prodali a sbor dostal soudní výpověď k 1.3.1956. Nastalo hledání nových prostor a shánění finančních prostředků nutných ke stavbě. Bylo rozhodnuto pokusit se získat pět set věřitelů, kteří by zapůjčili 100 korun na deset let, a tím získat základní kapitál 50.000 korun. Současně bratr Král dal k dispozici zahradu na přípravu stavebního materiálu - tvárnic, které začalo vyrábět 36 nejvěrnějších členů sboru, i když zatím nebyla ani stavební parcela.

Měsíce bezvýsledného hledání utíkaly, nadšení opadalo, a nakonec přišel na brigádu farář Smetana sám. A tehdy, koncem srpna 1956, přišel kýžený zvrat. Upozornění na domek č. 19 v Zalomené ulci, který chce prodat paní Vincencie Jungová. Dohoda byla rychlá a od září se na stavbě vlastního Božího domu usilovně pracovalo. Brigády byly denně kromě neděle, účastnili se jich nejen členové sboru, ale i pražští faráři, bohoslovci z Komenského fakulty i členové jiných sborů. Jeronymova jednota darovala sboru 65.000 korun, bez jejíž pomoci by toto dílo nebylo možné.

Při stavbě byly velké těžkosti, často chyběly peníze, materiál i fyzické síly. Nezměrnou obětavost projevila celá rodina bratra faráře Smetany, i řada dalších bratří a sester. Bylo odpracováno přes 5000 hodin, při nichž sbor zažil nesmírně posilující zkušenost, že ani v nejtěžších chvílích nás Pán Bůh neopouští a přiznává se k dílu věrných.

Bohoslužby dne 1.9.1957 se staly mezníkem v životě sboru: nové budově chybělo ještě velice mnoho, ale sbor se mohl shromažďovat ve vlastní modlitebně a byl zbaven strachu, že kdykoli o své bohoslužebné místo přijde. Sešlo se tehdy na dvě stě účastníků, kteří poděkovali za dar Božího domu. O rok později se šestičlenná rodina farářových nastěhovala do malé fary, postavené na místě zbořeniště vedle modlitebny, které sboru prodala paní Jarmila Salačová. Nastalo období radostné práce, přerušené vynuceným odchodem bratra faráře Jana Smetany do důchodu v roce 1961.

Přes půl roku pak sbor administrovala sestra farářka Páleníková z Nuslí a v dubnu 1962 byl v pořadí druhým farářem sboru zvolen libeňský vikář bratr Jaroslav Bartička. Změnou faráře o generaci mladšího a prošlého jinou církevní tradicí došlo k určitému posunu sborové práce, v zásadě se však pokračovalo v duchovních tendencích sboru.

V letech 1963-7 prožil sbor dobu velké nejistoty, neboť celé Dolní Roztyly, v nichž byla modlitebna postavena, byly bourány, a všude kolem rostlo sídliště Spořilov I. Několik let nebylo jasno, zda nebudou zbourány i naše budovy, až konečně v roce 1967 bylo potvrzeno, že motlitebna i fara zůstanou jako jediné z celých Dolních Roztyl uprostřed sídliště zachovány. To byl důvod k nové radosti a vděčnosti Pánu Bohu. Současně ale nastávaly nové problémy, ubývalo dětí, konfirmace se konaly jednou za několik let a počet členů sboru klesal. Postupně byla zastavena kazatelská činnost v Chodově i v Hostivaři a veškerá práce zůstala soustředěna na Spořilově.

Způsobilo to ale i určité posílení sboru, jehož věrní se scházeli na jednom místě a více se poznávali. Bylo to potřeba nejen k práci duchovní, ale i k práci fyzické a zdokonalování sborových budov a jejich údržbě. Když se začaly v roce 1957 používat, nebyly zcela dokončené. Bylo třeba natřít okna a dveře, pořídit řádné podlahy a zmodernizovat topení (topilo se v kamnech na uhlí, v roce 1969 byla díky profesoru Turnskému získána darem od německé evangelické církve naftová kamna, která byla po stoupnutí cen nafty v roce 1984 nahrazena plynovými). Dále bylo třeba vybavit kancelář, presbyternu i modlitebnu nábytkem, zavést na faře ústřední topení a opatřit harmonium.

V roce 1976 jsme vzpomínali 30. výročí založení sboru za účasti synodního seniora Dr. Václava Kejře a děkana Komenského fakulty profesora Dr. Amedea Molnára.

V dalších letech pak docházelo k oživení sboru. Po osmi letech byla obnovena práce s mládeží, postupně se zvyšoval i počet dětí v nedění škole. Od roku 1979, kdy bratr farář Bartička s rodinou navštívil Holandsko a navázal tam kontakt s členy holandské reformované církve, se datuje živý styk našeho sboru se sborem Smíření v Rijswijku. Od roku 1980, kdy nás o svatodušních svátcích navštívila první skupina našich holandských přátel pod vedením bratra faráře Schocha, se setkáváme téměř každoročně u nás týden před svatodušními svátky a v Holandsku v různě dohodnutých termínech. Vždy pořádáme společné bohoslužby, vycházky, event. výlety, přátelské rozhovory ve sboru i v rodinách.

Tyto kontakty byly v posledních šestnácti letech naší velkou posilou a radostí. Vždyť naše první návštěva v Holandsku se uskutečnila ještě v době pevné vlády komunismu! Významná byla pro nás i podpora finanční. Při 40. výročí založení sboru, které jsme slavili 2.11.1986 za účasti synodního seniora Dr. Miloslava Hájka, bylo ještě doprovodným nástrojem našeho zpěvu nepříliš dobré harmonium. O celý rok později nám rijswijský sbor věnoval k tomuto výročí krásné renovované varhany, které nám dodnes slouží. Upomínkou na tento dar je i žlutomodrý praporek, který můžete vidět na zdi v presbyterně, spolu s dalšími dary: hodinami, svícny, publikacemi o Holandsku, dárkem jsou také světla vedle dveří na zadní stěně motlitebny a osvětlovací těleso na varhanách.

Ke zmíněnému 40. výročí založení sboru jsme vydali brožurku, kterou napsal náš tehdejší farář Dr. Jaroslav Bartička, podle níž je napsána i tato stručná historie spořilovského sboru. Po 32 letech práce nás bratr Dr. Jaroslav Bartička náhle opustil koncem července 1994 uprostřed duchovní práce, kterou sám plánoval do roku 1996 a za kterou jsme mu vděční. Od jeho odchodu do září 1996 náš sbor obětavě administroval opět nuselský farář Zdeněk Borecký.

V říjnu 1996 se ujal vedení sboru bratr ing. Tomáš Bísek, zvolený za třetího faráře sboru březnovým výročním sborovým shromážděním. Z nucené emigrace se vrátil po jedenáctileté práci ve skotské presbyterní církvi ze sboru v Glasgow.

Dne 10. listopadu 1996 jsme oslavili za účasti synodního seniora bratra Pavla Smetany (syna prvního faráře spořilovského sboru) a skupiny holandských přátel z Rijswijku padesáté výročí založení sboru. Při této příležitosti vyhlásilo staršovstvo mimořádnou dlouhodobou sbírku na rekonstrukci sborových budov, neboť stejně jako na samém začátku v prvních desetiletí sborové práce, provází nás i dnes nedostatek sborových prostor.

V roce 1991 se nám díky vstřícnosti tehdejšího děkana evangelické theologické fakulty prof. Dr. Jakuba Trojana podařilo provést generální opravu fary, fasád i modlitebny, rekonstrukci a modernizaci vnitřního prostoru fary.

V roce 1996 jsme díky darům holandské nadace pro misijní práci na sídlištích, nadace "Dům na pahorku" našich rijswijských přátel a daru Presbyterní církve v USA, mohli zakoupit byt na Jižním Městě, čímž byl vyřešen problém vyhovujícího bydlení pro faráře sboru, ne však prostorů pro sborové aktivity a správu. Proto v roce 1996 staršovstvo zajistilo vypracování druhé studie, která v mezích možností daných stávajícími budovami tento úkol řešila. Po konzultacích se seniorátním poradním stavebním odborem a opakovaných jednáních staršovstva byla i tato studie opuštěna a na základě souhlasu výročního sborového shromáždění bylo v roce 1998 objednáno vypracování návrhu nových budov na stávajícím pozemku s tím, aby i nadále byla sledována možnost výstavby "na zelené louce" bez nutnosti bourání stávajících budov.

Nabídkou pozemku v blízkosti azylového domu na Jižním Městě - Chodově se konečně dospělo k záměru výstavby nového sídla sboru - "Domu Milíče z Kroměříže" - na této parcele, dlouhodobě pronajaté sboru městskou částí Praha 11. V současné době zpracovává bratr architekt Jiří Veselý dokumentaci pro územní řízení, které by mělo proběhnout v tomto roce. V příštím roce 2001 plánujeme zahájení stavby, avšak základní podmínkou bude získání stavebního povolení a zajištění potřebných financí.

Uskutečnění plánovaných stavebních záměrů nebude snadné, není však závislé jen na nás. Ve víře v žalmistovo "Nenstaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé", můžeme mít dobrou naději na jejich úspěšné završení.

V PRAZE 8.ČERVNA 2000 ing. PŘEMYSL CHLEBOUN