Evangelický kostel Milíče z Kroměříže byl postaven v letech 2003-2006 podle návrhu akademického architekta Jiřího Veselého. Celá stavba je koncipována jako tzv. sborový dům, víceúčelový objekt sloužící nejenom slavení nedělních bohoslužeb, ale také dalším aktivitám v církevní, kulturní i sociální oblasti. Posláním sborového domu je vytvářet prostor pro setkávání nejen členů církve, ale i lidí hledajících duchovní zakotvení života, lidí hledající smysluplné využití volného času, lidí osamělých, zejména ve stáří nebo nemoci, lidí v sociální nouzi, stejně jako lidí, kterým záleží na místě, kde žijí. 

Středem sborového domu je kostel, místo kde se slaví bohoslužby, ale kde se také konají kulturních akce a společenská setkání. Ke kostelu přiléhají dvě křídla stavby, od jihozápadu kanceláře a byt faráře, ze severovýchodní strany soubor pěti kluboven, s kapacitou od 10 do 30 míst, a provozní prostory.

Celý objekt je doplněn věží, která vytváří jednu z hlavních charakteristik objektu. Věž je 19 metrů vysoká a na její špičce je křesťanský symbol kříže. Na věži jsou umístěny dva zvony, Marie a Marta, vážící 65 a 102 kg. Sborový dům je bezbariérový, kontakt se všemi veřejně přístupnými prostorami domu zajišťuje výtah. V souladu s myšlenkou ochrany zdrojů země je vytápěn tepelným čerpadlem.

Sborový dům byl postaven díky pomoci zahraničních i domácích dárců, církví i jednotlivců, a byl podpořen rovněž magistrátem hl. města Prahy i státním rozpočtem České republiky.

Interiér kostela

Středem celého sborového domu je kostel s kapacitou cca 150 míst (110 míst v přízemí, 40 míst na kruchtě), postavený ve tvaru kruhové výseče. Kostel je místo setkávání s Bohem, ale také místo vzájemného setkávání lidí - při bohoslužbách i dalších programech.

Do kostela se vchází dveřmi, umístěnými uprostřed plastiky Roztržená opona, která je dílem akademické sochařky S. Kavanové. Symbolizuje oponu jeruzalémského chrámu, která se roztrhla ve chvíli Ježíšovy smrti na kříži. Symbolicky tak bylo vyjádřeno, že díky Kristově oběti je otevřena a zpřístupněna cesta k Bohu, Stvořiteli nebe a země. Obraz kříže je tvořen oběma křídly vnějších hlavních vstupních dveří, jimiž se vchází do celého objektu. 

Strop kostela znázorňuje Boží svatý majestát a současně Boží lásku, která svými paprsky prosvěcuje a prohřívá náš svět. Ohnisko tohoto Božího záření je umístěno nad prostorem kruhového půdorysu, do jehož středu směřují pohledy všech účastníků bohoslužeb.

V tomto průsečíku stojí stůl Páně (oltář) a kazatelna. Odsud zní slova čtení z Bible, modlitby a kázání Božího slova, zde se vysluhuje svatá Večeře Páně, zde se slouží svátostí křtu, zde lidé přijímají požehnání pro manželství. Kolem tohoto středu, umístěného obrazně pod samým středem nebe, jsou kruhovitě seřazena sedadla účastníků bohoslužeb, kteří vidí nejenom toto ohnisko, ale současně také jeden druhého.

Židle, použité místo klasických kostelních lavic, umožňují variabilitu celého prostoru, který lze kreativně obměňovat - například přidáním stolů změnit kostel v místo společného stolování nebo v konferenční sál.

Obrazy v kostele jsou dílem a darem akademické malířky Jiřiny Adamcové a pocházejí z cyklů obrazů Andělé, Varhany a Pocta katedrále.

Na kruchtě jsou malé varhany londýnské firmy Bevington & Sons.

Po kostele se můžete projít na tomto odkazu.

Jan Milíč z Kroměříže

Kostel nese jméno Milíče z Kroměříže, českého náboženského myslitele a kazatele a významného předchůdce české reformace.

Milíč se narodil kolem roku 1325. Pocházel sice z neurozené rodiny, ale díky svému vzdělání a schopnostem dosáhl významného postavení. Působil jako kanovník kroměřížské kapituly, od roku 1358 jako pražský kanovník. Ve stejném roce přichází Milíč také ke dvoru Karla IV., kde působí v jeho královské kanceláři. V letech 1360-62 Milíč Karla IV. doprovází na jeho cestách po říši jako jeho podkancléř.

Pak dochází v Milíčově životě k radikálnímu obratu. 23. prosince 1363 se Milíč vzdal, ovlivněn silně německým kazatelem Konrádem Waldhauserem, všech svých úřadů, hodností a funkcí, a začal působit jako lidový kazatel: nejprve krátce v Horšovském Týně, po návratu do Prahy u sv. Mikuláše na Malé Straně, po smrti Konráda Waldhausera v roce 1369 káže Milíč i v Týnském chrámu.

Jako kazatel byl Milíč proslulý. Kázal česky a jeho kázání byla natolik oblíbená, že musel kázat až pětkrát za den, aby se dostalo na všechny jeho posluchače. Ve svých kázáních volal po vnitřní obnově církve, útočil na zlořády církve i její představitele. Jeho zbožnost ho vede k očekávání blízkého příchodu antikrista. V roce 1366 byl krátce vězněn za to, že za antikrista označil samotného Karla IV.

V roce 1367 odjíždí Milíč k papežskému stolci do Říma, aby obhájil své učení. V Římě je ale obviněn ze šíření bludů a uvězněn. Ve vězení sepsal latinsky psané knihy Libellus de Antichristo (Knížka o Antikristu) a Sermo de die novissimo (Řeč o posledním dni).

Po svém propuštění se v roce 1368 vrací do Prahy, kde pokračuje v horlivé kazatelské činnosti. Mezi jeho nadšenými posluchači nechybí mimo jiné Matěj z Janova či Tomáš Štítný ze Štítného, jejichž duchovní směřování Milíč pronikavě ovlivnil.

Ve stejném roce sepíše Milíč List proti papeži Urbanu V., v němž upozorňuje na úpadek církve a vyzývá papeže ke svolání obecného koncilu k její nápravě. Následujícího roku podnikne Milíč další cestu do Říma.

Vedle vlastní kazatelské činnosti se Milíč věnuje také vzdělávání dalších kazatelů a zakládá v Praze kazatelskou školu. V roce 1372 vzniká z jeho popudu a iniciativy na Starém Městě azylový dům, nazvaný Jeruzalém, kde dostávají novou šanci na začlenění do normálního života bývalé prostitutky. Pro mnoho desítek žen je Jeruzalém místem nového začátku, místem nového narození.

V roce 1373 je Milíč na popud pražských žebravých řádů znovu obviněn z kacířství a odjíždí se hájit k papeži, tentokrát do francouzskégo Avignonu. V Avignonu 29. černa 1372, ještě před vynesením rozsudku ve své při, umírá - a tam je také pohřben.

Svým důrazem na zvěstování Božího slova a sociální spravedlnost, kázáním v češtině, srozumitelné prostým lidem - na rozdíl od tehdy běžné latiny, požadavky na nápravu církve i příkladem vlastního života žitého podle ideálů evangelia, přispěl Milíč výrazným dílem k přípravě půdy pro rodící se českou reformaci. Jeho žáci a následovníci stáli u zrodu Betlémské kaple.

Pojmenování kostela po této výrazné osobnosti českých dějin souvisí úzce s činností občanského sdružení Společnou cestou, které provozuje občanskou poradnu, azylové bydlení a aktivizační služby, a se kterým naše farnost spolupracuje.