Oslovuji vás, milí čtenáři otázkou stavařsko vodáckou. Souvisí to s rozhodnutím našeho staršovstva, postavit nový kostel a s tím, že tento záměr znamená pokoušet se plout, veslovat a namáhat se na cestě proti proudu.

Proč? Před třemi roky jsem byl jako zástupce našeho farářského spolku SPEK na konferenci, která shromáždila sesterské organizace z celku Evropy. Základním tématem třídenního rokování byla situace křesťanských, zvláště protestantských církví na našem sekularizovaném, tedy zesvětšťelém a dále se zesvětšťujícím se kontinentu. I skandinávské země, kde se statisticky hlásí k luterským státním církvím převážná většina populace, prožívají to, co známe od nás. Docela jednoduše řečeno: O skutečný život sborů se jich vědomě zajímá a uchází pouhý zlomek.

Co s tím? Máme to přijmout s vědomím, že ´dosluhujeme´?

Pořád ještě si nejsem jist. Vlastně vůbec si nejsem jist. Vždyť na jedné straně se skutečně trvale zmenšujeme a naše evangelické sbory tvoří převážně malé hloučky. Ale na straně druhé se ukazují znovu a znovu noví lidé, které zmáhá jejich nouze a nedostatečnost natolik, že hledají, vyhlížejí a z milosti Boží se pak na nás přímo či nepřímo obracejí. Vyjadřují tak svá často neurčitá očekávání.

K tomu pak přistupuje onen velký zalidněný prostor Jižního města. Právě v něm máme svůj díl odpovědnosti za dobrou zprávu, kterou jsme zaslechli a, troufale napíši, také přijali. Není jenom pro nás. I druhým máme svou svědeckou přítomností nabídnout pozvání k nové naději, novým začátkům a novému životu, jak nám je Dárce všeho nabízí.

Nemůžeme a nesmíme být solí naprosto zmařenou. Proto si dovoluji Vás pozvat co nejotevřeněji ke společné cestě proti proudu.