Spořilovský kalich

Dívám se z okna na zasněženou krajinu, kterou mám moc rád, a říkám si: "To je krása! Jen by mělo ještě trochu připadnout, aby bylo dost sněhu na běžky."

Pohled a komentář - obraz a slovo ...

Rozpomínám se, jak jsem kdysi naslouchal Nepálci, popisujícímu obraz Himalájí, který mu poskytuje pohled z jeho rodné vsi. Jakoby postupně pozvedal hlavy posluchačů od nejbližší krajiny výš a výš, jeden horizont za druhým, až k zasněženým vrcholkům , které se určitě dotýkají oblohy ... .

Jeho slova nám otevírala oči a umocňovala cit pro krásu krajiny ... .

Po chvíli se jeden z posluchačů zeptal na nějaký detail. Nepálcova odpověď byla ohromující: "Nevím, nemohu povědět. Měl jsem při dospívání úraz a oslepl jsem. To, co jsem vám popsal, si pamatuji z dětství." Ano, svobodně podával svůj obraz, svobodně a přesvědčivě, se zápalem a citem.

A jeho slovo nám otevíralo oči ke krásám přírodní scenérie.

Skvělí filmoví tvůrci dokáží divy, třeba Andrej Tarkovskij. Na počátku jednoho z jeho filmů kamera zamíří na rozkvetlý strom, za kterým se blyští moře v souhře vody a slunečních paprsků. Strom je plný života.

Na konci filmu kamera ukáže tentýž strom po zdrcujícím a zkázonosném úderu sil zla na celou zem. Vše je v troskách. Život končí. Dříve rozkvetlý strom je dočista holý. Ale kamera jej podá zase s pozadím blyštícího se moře, s vodou a tančícími paprsky. Výsledný dojem je velmi podobný prvému. Je v něm život. Je v něm život?

A co svobodné zpravodajství? Ano! Jistě! Ale nezapomeňme na svůj osobitý podíl, kterým jsou naše oči a uši, náš rozum a srdce, naše víra, důvěra, radost a naděje. Bez nich je jen ticho a tma.

Staršovstvo na své řádné schůzi zabývalo různými otázkami života našeho sboru. To nejdůležitější vám předkládáme:

- v týdnu od 22. do 26. ledna se z důvodu farářského kurzu nekoná konfirmační cvičení ani biblické hodiny pro děti a pro dospělé

- výroční sborové shromáždění bude 18. března, mimo jiné proběhne volba náhradníků do staršovstva

- bratr Chleboun nás seznamuje se statistickým přehledem za minulý rok (např. : nedělních shromáždění se průměrně účastnilo 43 lidí.)

OZNÁMENÍ:
Vladislav a Eva Jechovi přecházejí do našeho sboru v Libni (kvůli složitému dojíždění z Hloubětína). Br. Jech byl dlouholetým členem staršovstva a varhaníkem, také se věnuje dětem a mládeži ve Skautu, kde, jak doufáme se s ním budeme i nadále setkávat. Sestra Jechová byla kromě jiného platnou a obětavou členkou Křesťanské služby. Oběma přejeme Boží požehnání a vstřícné křesťanské společenství v Libeňském sboru.

PŘIPOMÍNÁME:
telefonní číslo bratra faráře: 71 91 03 39

složenky na zaplacení saláru jsou k dispozici u sestry V. Slaninové. <> Účet sboru u České spořitelny: 68233-329/0800

V období od 14. ledna do 11. února oslaví své narozeniny 7 členů našeho sboru

V neděli jsem e-mailem obdržel oficielní pozvání na návštěvu partnerského sboru v Rijswijku. Zde je jeho překlad:

Touto cestou vás "pražská skupina" jménem sboru Verzoeningskerk zve na návštěvu do Rijswijku. S přihlédnutím ke dnům pracovního volna jsme se dohodli na termínu 27. dubna až 1. května 2001. 30. dubna slavíme Den královny a 1. května máte vy den volna. Doufáme, že se vám tento termín bude hodit a že nám - kvůli urychlení organizace - co nejrychleji pošlete odpověď. Na neděli 27. dubna jsme do programu zařadili diskusi. Měli byste nějaké téma?

Těšíme se na vaší odpověď.

Co dodat?.

Oficiální odpověď zařídí staršovstvo, já si ale kladu otázku zda se již pravidelné návštěvy (u) holandských přátel nezměnily v kratochvíli několika jednotlivců, kteří vystupují jakoby za celý sbor. Ale jde tu v prvé řadě o SBOROVOU návštěvu. V nitru duše alespoň věřím, že se tato návštěva týká celého sboru. Vězme že jsme pozváni opravdu všichni a jen na každém z nás záleží zda se cítí být osloven.

Závěrem pak pouze technická poznámka. Dotazy, vzkazy a přihlášky týkající se této návštěvy rijswijského sboru můžete směrovat na mne.

MICHAL FIKEJS

CO JE VYSPĚLOST?

To se dnes již těžko zjišťuje. V televizi se střídá prodloužená puberta s předčasnou senilitou. V novinách je plno řečí o „vyspělých zemích", avšak málokdo se zmíní třeba o Kostarice. Tam zrušili armádu, vybudovali prvotřídní zdravotnictví a školství a účinně chrání životní prostředí. Ovšem je to chudá země. Nám spíš imponují země, kde se sice popravuje jak na běžícím pásu, města vyhnívají a veřejná doprava se hroutí, avšak bohatí jsou tam nejbohatší na světě. Asi si myslíme, že bohatství představuje vyspělost.

Jenže kdyby tomu tak bylo, pak bychom dětem milionářů měli dávat maturitní vysvědčení místo křestních listů. Nebo bohatého narkomana bychom měli považovat za vyspělejšího než jeho ošetřovatelku, protože ta má obvykle podstatně nižší plat. Pak je to všechno jako u hloupejch na dvorečku. Bohatství přece není vyspělost! Vyspělost je něco jiného. Jde o to, jak se člověk rozhoduje. Vyspělý je ten, kdo dá přednost dlouhodobému dobru před okamžitým uspokojením, třeba zdraví před cigaretou. Nebo ten, kdo dá přednost společnému dobru před osobní výhodou, třeba čerstvému vzduchu nad městem před pohodlím osobního automobilu. Vyspělí byli moji rodiče, když v roce 1938 dali své úspory na půjčku města Prahy na obranu republiky. Pak přišel Mnichov. Kdyby si tehdá byli koupili automobil, byli by bohatší. Ne však vyspělejší. Vážil bych si jich míň.

Tak asi je to s tou vyspělostí. Jen potřebujeme dodat, že podle evangelia Ježíš také říká: „Neobrátíte-li se a nebudete jako pacholátka, nikoli nevejdete do království nebeského" (Matouš 18, 3).

Z KNÍŽKY ERAZIMA KOHÁKA HESLA MLADÝCH SVIŠŤŮ

SKAUTI A MY

SPOJENÍ

Z nabídky prosincového čísla měsíčníku "Na dobré stopě" (vydávaného při ústředí Junáka) četla dětem řada skautských vedoucích příběh: "Spojení"

Před pár dny mě překvapil můj čtyř a půl roční syn svým zcela originálním nápadem. Před svou večerní modlitbou se natáhl pro svůj osobní mobilní telefon.

Abyste porozuměli: synkův mobil není nic jiného, než kus dřeva, které svým tvarem i velikostí připomíná onu proslulou komunikační metlu naší generace. No a na té Matoušově dřevěné třísce je, pro zdání dokonalosti, namalován displej a tlačítka s čísly.

Takže na svůj telefon synek vyťukal jakési mně neznámé číslo a čekal na spojení a po dramatické pauze spustil: "Haló, to jsi ty Ježíši? Tak ti děkuji, že jsem si dneska mohl hrát s tatínkem. A taky ti děkuji za to, že jsme měli jídlo. A ještě ti děkuji, aby se uzdravila Eliška z kašlání. Ámen." Pak se usmál, jako zmáčkl tlačítko, natáhl svou dětskou ručku ke mně a prohlásil: "Jestli chceš, můžeš si svou modlitbu taky zavolat. Můj mobil je perfektní."

A mně to v té chvíli konečně došlo! Tohle spojení s nebem, které čas od času potřebuje každý z nás (bez ohledu na to, zda jsme či nejsme věřící: však se rozpomeňte na chvíle nemoci či strachu!), tak tohle spojení funguje kdykoli a dokonce i bez spojovacích pomůcek. Stačí jenom najít ve svém srdci kus poctivé upřímnosti a nestydět se otevřít ústa.

Mimochodem - ten večer jsem k modlitbě s velkým užitkem použil synkův dřevěný mobil...

ze zápisníku petra plaňanského (otištěno v životě víry 2-2000) (obrázek: vladislav jech-kamzík) poznámka také k vánocům: z archivu vánočních her br. kurátora Hejdy redakce časopisu "na dobré stopě" nabídla celkem 4 vánoční hry. V.J. Z knížky Erazima Koháka Hesla mladých svišťů

ze zápisníku petra plaňanského (otištěno v životě víry 2-2000) poznámka také k vánocům: z archivu vánočních her br. kurátora Hejdy redakce časopisu "na dobré stopě" nabídla celkem 4 vánoční hry. V.J. ze zápisníku petra plaňanského (otištěno v životě víry 2-2000) (obrázek: vladislav jech-kamzík) poznámka také k vánocům: z archivu vánočních her br. kurátora Hejdy redakce časopisu "na dobré stopě" nabídla celkem 4 vánoční hry. V.J.

KRÁSA A UMĚNÍ

ŽIDOVSKÁ POVÍDKA

To tedy řekli tu největší volovinu, kterou vůbec mohli říct, když tvrdějí, že Židi nemají smysl pro krásu a umění, protože kdyby slyšeli jednou ty naše písně, co se zpívají v templu, tak by mluvili hned jinak. Kolik velikých dirigentů a skladatelů jsme měli. No jo, když oni nevěděli, že Gustav Mahler a Bruno Walter a Bronislav Hubermann byli Židi. A co ten Jehudi Menuhin, co s těma svýma houslema taky sjezdil celý svět. Tak vidějí. Ale nemají ani pravdu, když řekli, že jim jde jenom o hudbu. Ono je sice pravda, že Žid nemá být malířem, protože ADON zakázal, aby si někdo o něm udělal obraz, a protože člověk je obrazem ADONA, tak ZÁKON zakazuje, aby nějaký Žid byl malířem. Ale ani to není pravda, protože těch reformovaných Židů je hodně a těch, co se sice dali pokřtít, ale přece jen zůstali Židama - on jim to Hitler ukázal, jak jsou Židama - ten nejslavnějsí byl Max Liebermann, co maloval po tamté první světové válce. Tak mi neříkají, že Židi nemají smysl pro tuhletu krásu a pro tohleto umění.

Mají ho už odmalička víc než mnohý gój, jak by vám mohl dokázat sám pan Kohn na příkladě svého Móricka, který už jako kluk, kolik mu mohlo být, nanejvýš tak jedenáct dvanáct, když jinak nedají, tak jim to udělám na třináct, aby neřekli, že nejsem kulantní.

Tak k tomu Mórickovi. Když ještě chodil do Školy, tak je tam vodili také na různé výstavy. Já sice nevím, nač to židovskému klukovi je dobré, ale když říkají krása a umění, tak prosím, proč by děti nevodili do výstav a proč by ausge-rechnet Móricek zůstal doma, když jde o krásu a umění. Ačkoliv by to bývalo lepší, jak hned uvidějí, protože všude, všude říkám, je nějaká příležitost, aby se Židovi něco vyčítalo, aby ho trestali jednou za to, že má smysl pro krásu a umění a podruhé že ho nemá, jak se to těm antisemitům právě hodí.

Tak je ta učitelka vedla na výstavu, kde byla také ta socha, jak jí říkají, že je to Venuše z Míla, ta, co udělala striptýz, když ji ten člověk udělal. No, tak jim ta učitelka ukázala sochu, a když se s třídou vrátila do školy, tak udělala besedu o umění, jako by věděla, že tohleto besedování o umění bude jednou moc vysoko v kursu a že ho budou provádět samí učitelé a osvětáři, co tomu umění a té kráse nerozumějí, ale ona to vlastně ani vědět nemohla, protože to bylo ješte před touhletou druhou světovou válkou. Tak tedy začala besedu a zeptala se nejdříve Františka Vonáskovic, co se mu jako na té soše nejvíc líbilo.

"Prosím, paní učitelko," culil se ten parchant, "prosím pěkně, ta nahá záda."

I zapýřila se paní učitelka, no zapýřila, proč bych neřekl takové krásné slovo jako zapýřit se, když jde o tuhletu krásu a umění. I zapýřila se paní učitelka, ale já si myslím, že spíš to byla slečna učitelka, už poněkud starší slečna učitelka, a měl se na to zeptat Kohna, abych to podruhé vypravoval hned od začátku správně. Protože, jak jistě vědí, záleží mnoho na detailech při každém vypravování a zejména když jde o krásu a umění. Tak tedy se ta slečna učitelka zapýřila a začervenala a řekla tomu Františkovi, co se mu nejvíc líbila ta nahá záda, že je nevychovaný, aby šel domů a opsal desetkrát, že nemá být nevychovaný, a zítra poslal do školy paní matku.

A hned nato se ta frajle zeptala Karlíčka Rokosťovic, co jemu se na té paní od toho starého sochaře líbilo nejvíc.

"Prosím, paní učitelko," styděl se trochu ten Karlík, "mně se nejvíce líbila ta nahá ramena a nejvíce vpředu."

Ona vám ta frajle div z toho nedostala infarkt a rozkřičela se na Karlíčka, že je neslušný. Ono jí už nestačilo, že je nevychovaný jako u Frantíka. Ať jde prý domů a stokrát napíše, že nemá být neslušný, a zítra ať pošle do školy maminku s tatínkem.

A mysleji, že jí to stačilo? To se tedy moc mýlejí, ještě si musela vyvolat Móricka, který jak vědí, byl vždycky chytré dítě, a tohohle Móricka se také zeptala, co se mu nejvíc na té paní líbilo. Móricek vstal a řekl:

"Ahoj, děti, jsem zvrhlík, napíšu tisíckrát, abych nebyl zvrhlík, a zítra sem pošlu celou famílii."

Z KNIHY JANA MARTINCE POTKAL KOHN RABÍNOVIČE