Spořilovský kalich
AKTUALITY SPOŘILOVSKÉHO SBORU ČCE
Spořilovský kalich
Číslo 6 ročník IV ZÁŘÍ 2001
Milí přátelé spořilovského kalicha,
asi jsme všichni zasaženi neuvěřitelnou mocí zla v našem světě....
Vzpomínám, že dnes neexistující dvojice mrakodrapů na Manhattanu vyrůstala v době mých studií v New Yorku. Obdivovali jsme tenkrát v roce sedmdesát, jak rostou jako hlouby po dešti....
Nic není trvalého? Nezůstane kámen na kameni ?
Ale to není nejdůležitější. Jistě nás spíše zajímá, kam se ztratil lidský soucit, solidarita a láska. Kde se vzalo tolik surové netečnosti vůči neznámým a nevinným obětem? A odkud pochází tak děsivě cílená zloba vůči určitým lidem, či státu?
Jde tedy o moment probuzení? Kéž je tomu tak.
A k čemu se můžeme my probudit? Přemýšlím, zdali my sami svým způsobem života a soustředěností na sebe nevyvoláváme v druhých pocity, které vedou k žárlivosti a zášti. Opomenu Romy a připomenu Ukrajince, kteří s lopatou a krumpáčem pracují v pražských ulicích. Dozvídáme se, že pocházejí z nejrozmanitějších povolání. Z nich některá jsou pro ně vlastně nevhodná - jako třeba houslista, který vycvičil své ruce k docela jiným úkonům. Okusil jsem manuální práci a svým způsobem mě těšila. Vzpomínám však, jak jsem měl po třech letech práce v lese zhrublou kůži na rukou a jak mně praskaly klouby na prstech...
Můj synovec - muzikant působil rok v orchestru ve Španělském městě La Coruna. Jeden z jeho kolegů, který pocházel z ukrajinské Oděsy, jednou poznamenal, že kdyby v Oděse mohl mít poloviční plat španělského, v tu chvíli by se vrátil.... Vím, kde by se u nás vzalo místo v orchestru pro Ukrajince?!
A co třeba Vietnamci, někteří násilně vystěhovaní do Evropy po konci vietnamské války. Jsou to naši spoluobčané. Jsou našimi přáteli? Těším se na slovo kurátora Pavla Hejdy při sborové neděli 14.10.
To jsou poznámky z nejbližších okruhů kolem nás. Myslím, že jsme zdánlivými šťastlivci, když nevidíme zblízka zbídačenost afrických zemí a “nevíme” nic o přítomnosti cizích vojsk na území některých arabských států. Pomáhají hlídat ropu? Komu? Nám?
Připomenu nakonec dvě podobenství z Lukášova evangelia:
Boháč a stodoly (Lukáš 12,13-21) a Boháč a Lazar ( Lukáš 16,19-31).
Prosím, udělejte si na ně čas.
v úctě
Váš Tomáš
ZPRÁVY ZE STARŠOVSTVA
zprávy ze schůze konané 6.9. 2oo1
Staršovstvo se na své řádné schůzi zabývalo nejrůznějšími praktickými otázkami života našeho sboru. Zde vám předkládáme to nejdůležitější:
- 14. října se uskuteční SBOROVÝ DEN se společným obědem a bohoslužby s vysluhováním Večeře Páně. Na programu bude vyprávění Bískových o Skotsku, Pavla Hejdy o Vietnamu a Petra Moréeho o zážitcích z posledních cest.
- v neděli 11. listopadu dopoledne se uskuteční PRESBYTERNÍ KONFERENCE v Uhříněvsi se společným obědem.
- na první adventní neděli 2. prosince budou bohoslužby s vysluhováním Večeře Páně
- DĚTSKÁ VÁNOČNÍ SLAVNOST bude v rámci bohoslužeb v neděli 23. prosince 2001
- na pátek 7. prosince nabízí možnost ADVENTNÍHO KONCERTU br. Klecandr. (bude upřesněno později)
- byly projednány synodem navržené změny v církevním zřízení a bez připomínek odsouhlaseny
ze seniorátu
- v neděli 23. září bude v Benešově instalace br. fr. Tomáše Trusiny
- v neděli 30. září bude instalace br. fr. K. Langeho na Žižkově 1
- ve sboru v Hořovicích nastoupil jáhen br. Ondřej Pellar
informace o stavbě na Chodově
- br. arch. Jiří Veselý podal žádost o územní rozhodnutí a vyřídil i požadavky na její doplnění. Očekává se vydání ÚZEMNÍHO ROZHODNUTÍ. Dle informací pí Homoláčové je dar města na naši investici obsažen v rozpočtu a zastupitelstvo bude projednávat jeho schválení.
- v pátek 21. září přijela do Prahy delegace Bádenské církve, která se chce podílet na nákladech naší stavby.
Přemysl Chleboun
rozhovor
Interview s Bohem
“Pojď dál,” řekl Bůh. “Tak ty bys se mnou chtěl udělat interview?” “Jestli máš čas,” řekl jsem. Bůh se usmál a odpověděl: “Můj čas je věčnost, a proto je ho dost na všechno. A co se mě vlastně chceš zeptat?”
“Co tě na lidech nejvíc překvapuje?”
Bůh odpověděl: “To, že je nudí být dětmi, a tak pospíchají, aby dospěli, a když jsou dospělí, zase touží být dětmi.
Překvapuje mě, že ztrácejí zdraví, aby si vydělali peníze, a pak utrácejí peníze za to, aby dali do pořádku své zdraví.
Překvapuje mě, že se natolik strachují o budoucnost, že zapomínají na přítomnost, a tak vlastně nežijí ani pro přítomnost ani pro budoucnost.
Překvapuje mě, že žijí, jako by neměli nikdy umřít, a že umírají, jako kdyby nikdy nežili.”
Bůh mě vzal za ruce a chvíli jsme mlčeli. Pak jsem se zeptal: “Co bys chtěl jako rodič naučit své děti?”
Bůh se usmál a odpověděl: “Chci, aby poznali, že nemohou nikoho donutit, aby je miloval. Mohou jen dovolit, aby je druzí milovali.
Chci, aby poznali, že nejcennější není to, co v životě mají, ale koho mají.
Chci, aby poznali, že není dobré porovnávat se s druhými. Každý sám bude souzen sám za sebe, ne v nějaké skupině lidí.
Chci, aby poznali, že bohatý není ten, kdo má nejvíc, ale ten, kdo potřebuje nejméně.
Chci, aby poznali, že trvá jen pár vteřin způsobit lidem, které milujeme, hluboká zranění, ale trvá mnoho let, než se taková zranění uzdraví.
Chci, aby se naučili odpouštět, odpouštět skutkem.
Chci, aby věděli, že jsou lidé, kteří je velmi milují, ale kteří nevědí, jak své city vyjádřit.
Chci, aby věděli, že za peníze si mohou koupit všechno kromě štěstí.
Chci, aby poznali, že opravdový přítel je ten, kdo o nich všechno ví, a přesto je má rád.
Chci, aby poznali, že vždycky nestačí, aby jim odpustili druzí, ale že oni sami musejí odpouštět.”
Chvíli jsem tam seděl a těšil se z Boží přítomnosti. Pak jsem Bohu poděkoval, že si na mě udělal čas. Poděkoval jsem mu za všechno, co pro mě a mou rodinu dělá.
A Bůh odpověděl: “Kdykoli. Jsem tu 24 hodin denně. Jen se zeptej a já ti odpovím.”
Lidé zapomenou, co jste řekli. Lidé zapomenou, co jste udělali, ale nikdy nezapomenou, jak se vedle vás cítili.
mirek čejka, převzato z internetového deníku neviditelný pes
Co je trest?
Obtížná záležitost. Bible nám radí, abychom takové věci raději nechali Pánu Bohu. "Mně pomsta, já odplatím, praví Pán" čteme v 5. Mojžíšově 32,35 a zas v listech Římanům 12,19 a Židům 10,30. Totiž trest je takový pokus napravit rovnováhu, kterou zločin naruší. Něco za něco, třeba oko za oko, zub za zub, život za život.
Jenže ta rovnováha života je nesmírně složitá záležitost. Aby do ní člověk zasahoval, musel by být alespoň vševědoucí a všemohoucí.
Jen se podívejte, jak to dopadlo, když se Spojenci po první světové válce rozhodli "potrestat" Německo. Byli přesvědčení, že je to jen spravedlivé. Německo přece rozpoutalo tu strašlivou válku. Jenže výsledek trestu bylo zbídačení Německa, ze kterého vyrostl Hitler a druhá, stejně strašná světová válka.
Trest, byť zasloužený, je nutně zlem. Jinak by to nebyl trest. Když lidé konají zlo, i to "zasloužené", nekonají dobro. Když se společnost rozhodne uvalit trest smrti, nutí jednoho ze svých členů, aby zabíjel, proti přikázání v 2. Mojžíšově 20,13. Oběť to nevzkřísí. Jen místo jednoho mrtvého abychom oplakávali dva. Zla se totiž nevyvažují, jen sčítají. Ne, pokud to trestání má být pomsta, vyrovnávání rovnováhy, nechme je raději Hospodinu.
Jenže co potom mají křesťané dělat tváří v tvář zlu? Pavel o tom píše v listu Římanům 12,17-21. Začíná radou "Žádnému zlého za zlé neodplacujte" a končí "nedej se přemoci zlému, ale přemáhej v dobrém zlé". Smyslem lidského trestu nemůže být pomsta, konání zlého. Je třeba, aby to bylo konání dobra, náhrada a náprava. Abychom odškodnili poškozeného a snažili se vést škůdce k dobrému. To je to, čemu učí Ježíš. Ne abychom se mstili, ale také ne, abychom byli vůči zlu neteční. Raději abychom vytlačovali zlo dobrem. Abychom odsoudili zločince ke konání dobra, třeba vraha k péči o nemocné. To ostatní zařídí Hospodin.
z knížky erazima koháka hesla mladých svišťů?
Skauti a my
Voda v koši
Ve zřícenině kláštera žil jediný bratr poustevník. Pro jeho moudrost jej vyhledávali mladí muži, toužící po duchovním zdokonalení. Pobyli vždy nějaký čas, vyslechli rady, z práce, z rozhovorů i ticha načerpali sílu a pak šli každý svou cestou, kterou jim pobyt ukázal.
Byl mezi nimi i jeden, toužící po rychlé změně myšlení i jednání. Vůbec se mu nedařilo. Nejvíce mu dělala potíže poslušnost ve společenství obvyklá. Svěřil se tedy starci poustevníkovi. Ten mu podal koš z hustě propletených proutků, koš hodně starý, nevzhledný a upatlaný a řekl: “Dones mi z potoka vodu.” V nadšení z vlastní poslušnosti spěchal ten mladík k potoku. Teprve cestou zpět, když voda crčela mezi pletenci a zmáčela mu nohy, zauvažoval:
“To je ale pošetilost, v koši nosit vodu!”
Ve svém názoru se ještě utvrdil, když mu stařec řekl:
“Málo vody jsi donesl, ani na zalití růže nestačí. Dojdi tam, prosím, znovu.” Šel ten mladý muž několikrát a potom se osmělil říci:
“Starče, je to marnění sil. Voda vždy z velké části vyteče.”
“To je pravda, ale nešlo o vodu. Šlo o koš a o tebe.”
“Cože?”
“Podívej se, ale dobře! Jaký byl ten koš?”
“Špinavý.”
“A jaký je teď?”
“Čistý.”
“Vidíš, změnil se k lepšímu a ty rovněž. Naučil ses poslouchat.”
“Není tedy důležité, jak rychle se postupuje, ale zda má člověk nezdolnou vůli vytrvat v nastoupené cestě, kterou má za správnou?” ptal se mladík.
“Řekl jsi to úplně správně. Nad vymytým košem můžeš ještě přemýšlet.”
“0 čem? Snad se už nemůže dál měnit?”
“Ale může. Vrbové dřevo vysušené časem zase nabíhá do síly, je-li namočeno do životadárné vody. Necháš-li tenhle hustý košík dlouho ve vodě, poslouží i jako vědro. Bude, pravda, trochu téct, ale na nošení vody ke kropení postačí.” “Děkuji. Už vím. Budu jako vrba.”
Po těch slovech se mladík vydal svou cestou.
židovská povídka
Experiment
Experimentovat se musí, to jim teda schvaluji, a experimentovat se musí odvážně. Jenže jim tu jejich odvahu moc nevěrím. Už vidím, jak budou ajvajovat, až jim ten jejich experiment nevyjde, a když se potom najdou všelijací moudří kritici, kteří čekají jen na to, aby mohli řádně zkritizovat ten experiment, co jim nevyšel.
Ale aby měli více odvahy a nebáli se následků, které ke každé odvaze patří, tak jim řeknu o tom experimentu, co ho podnikl nejmladší Kohn. Bylo mu tehdy dvanáct, no, možná dvanáct a půl, ještě se jim to nezdá, tak teda řeknu třináct. A vůbec, kdo jich naučil tohleto smlouvání?
Tak tedy, když bylo mladému Kohnovi jedenáct let, rozhodl se udělat experiment a to tehdy, když rodiče nebyli doma. Otevřel si troubu, v níž byla pečená husa, a utrhl si stehýnko. Ne ze žravosti, ale jen tak, aby si zaexperimentoval a poznal, co to bude dělat. A taky to svoje udělalo.
Kohnová samozřejmě loupež uviděla hned po svém návratu a samozřejmě zavolala starého Kohna, aby si to se synem vyřídil. Jenže ten starej Kohn byl vlastně mladej Kohn, protože to byl syn toho pana Kohna, o němž je mezi námi řeč.
Tak tedy ten staromladej Kohn řekl synovi, že mu za to stehýnko dá pořádnej výprask. Ale kluk se bránil, měl všelijaké řeči o Makarenkovi a jiných pedagogických experimentech. Moc mu to nepomohlo a tvrdil tedy, že stehýnko nesnědl, že ta husa měla jenom jednu nohu. Proč by ne, vždyť i příroda si občas dovolí nějaký ten experiment.
S takovouhle na staromladého Kohna! Na učené řeči svého vzdělaného dítěte nic nedal a uštědřil mu pořádný výprask. Hezké však bylo, že mladý si nestěžoval, ani v tisku ani nikde jinde, že mu společnost ublížila, a svého experimentu se nevzdal. Čekal jen na svou příležitost.
Přišla.
Když byl s rodiči na povinné procházce jaksepatří otrávený, najednou se to milé děťátko šťastně rozesmálo, protože na louce uvidělo husu stojící na jedné noze. Toseví, že kluk ihned spustil veliký nářek, že tady se vidí, že on měl pravdu, že husa může mít jen jedno stehýnko, a vůbec se nad staromladým Kohnem vytahoval tak neřestně, že toho důstojného muže popadl obrovský vztek. Napřed dal synovi facku, pak vzal klacek a hodil jím po huse, která se lekla a zpod břicha vytáhla druhou nohu. A teď si mohou myslet, že se nejmladší Kohn vzdal, že při tomto důkazu couvl. Kdepak. To by snad udělali oni, ale dítě dvacátého století? Jen poznamenal:
"No a co? Tak třeba husa v té troubě opravdu měla druhé stehýnko. Ale proč jsi po ní nehodil taky klackem? Třeba by se bylo taky ukázalo a ty bys viděl, že jsem měl pravdu." Takovou houževnatost v experimentování a vědecké práci měl ten nejmladší Kohnovic ablégr. Neajvajoval, ale hledal stále nové důkazy.
z knihy ivana martince potkal kohn rabínoviče
A na závěr aktuální PROGRAM pravidelných shormáždění
|
evangnet.cz